Divadlo roku Aréna uzavřelo sezónu mementem před ztrátou svědomí a duše

Dvě velmi mladé dívky si zoufají, protože se jim nenaplňují jejich dívčí sny. A jsou schopny všeho, jen aby se naplňovat začaly. I kdyby šlo třeba o podpis smlouvy s ďáblem. Slova „taková je doba“ zazní v průběhu hry hned několikrát. To je základní dějová osa hry současných ruských autorů Germana Grekova a Jurije Muravického, kterou na ostravské jeviště přinesl režisér a umělecký šéf Arény Ivan Krejčí.

Jak je v Komorní scéně Aréna již pravidlem, základem inscenace je opět tvořivá herecká práce představitelů všech jednajících postav. Zuzana Truplová hraje Julii, která je drsná hiphoperka, jejímž snem je stát se velkou hvězdou šoubyznysu. Herečka naplno využívá svých pěveckých a pohybových schopností, její Julie je plná sarkasmu a ironie, nicméně navzdory vší drsnosti zůstává velmi ženská.

Juliinu kamarádku Natašu hraje nová posila divadla Pavla Dostálová. Nataša v jejím podání je téměř dítětem, dívenkou trpící nešťastnou láskou k chlapci, který ji nechce. Jak již bylo řečeno, pro naplnění své vysněné lásky je Nataša ochotna stejně jako Julie upsat duši ďáblu. Herečka střídá polohu naivní dívenky a dospívající ženy až s neuvěřitelnou lehkostí a ve všech polohách ukazuje velký herecký potenciál svých interpretačních schopností.

Ďábelskou mefistofelskou postavu Metoděje Filipoviče Stroljarova hraje Michal Čapka. Dá se říci, že po několika menších rolích v tomto případě herec ověnčený prestižními cenami opět dostává velkou hereckou příležitost. A využívá jí. Čapkův Stroljarov je ztělesněním pokušitele i nositele hrůzné budoucnosti všech, kteří jeho nabídce pomoci neodolají. Vynikající hereckou kreaci předvádí Marek Cisovský v roli vyšetřovatele. Jeho permanentně opilý policista je tu skutečným sluhou ďábla, vysmívajícím se všem, kteří věří v bezúhonnost policie. Postavu chlapce ztělesnil také nový člen souboru Petr Panzerberger, který se po letech angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem vrací do Ostravy, kde jako herec začínal.

Režisér Ivan Krejčí využívá v rámci režijně scénografické koncepce celého hracího prostoru Komorní scény Aréna, hraje se nejen na ploše jevišti, ale i na rampě nad ním, výraznou složkou inscenace je živá hudba beatboxového uskupení Jasani i projekce domu otřásajícího se metaforicky v základech. Forma inscenace a zvolený inscenační jazyk využívají komediálního potenciálu předlohy, čímž se ještě více umocňuje výpověď celé inscenace. Představení vychází vstříc vkusu mladší části „arénovského“ publika, což ještě umocňuje memento hry směřující k varování před ztrátou vlastního svědomí a vlastní duše.

Ne nadarmo však sami autoři v textu kladou otázku, co je lidská duše jako taková. Tato otázka je vzhledem k době, kterou žijeme, zcela namístě.