Osmdesátiletý Vratislav Varmuža nechává sochy běhat po parketách Sokolské 26

V jednom rozhovoru pro Ostravan.cz si kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber povzdechl, jak je někdy těžké odmítat výstavy přátelům. „Některé místní umělce jsem skutečně musel odmítnout a asi mi to mají i za zlé. Chtěl jsem ale vybudovat galerii současného umění s nadregionálním dosahem, což se mi snad podařilo.“ Čtvrteční vernisáž soch a grafik Vratislava Varmuži je proto nutno vnímat jako poněkud sporné kurátorské rozhodnutí, které je spíše přátelským gestem. A možná také dárkem k osmdesátinám, jichž se letos Varmuža dožívá. A ve skvělé kondici!

O Varmužově tvorbě přitom nelze říci, že je regionální v tématech nebo snad používáním výtvarných technik. Vůbec ne! Varmuža se vždycky snažil najít společnou řeč s tím nejlepším, co za komunismu vznikalo mimo oficiální výtvarný proud. Nesnížil se k poklonkám budovatelům, ke kytičkám pro rudoarmějce a fontánkám pro socialistická sídliště (alespoň autorovi tohoto textu o tom není nic známo) a svoje rozsáhlé keramické dílo naopak sjednotil existenciální tíhou, a to v až kafkovské poloze.

Umělci například nestačí vytvořit jen torza těl, musí k nim ještě přidělat mříže. A to vše v jakémsi odevzdaném groteskním šklebu, přes který jeho figurální skulptury skoro promlouvají. „Lépe už nebude, ale musíme s tím žít a podat svědectví o té době,“ možná špitají svými hliněnými ústy.

Z keramického díla Vratislava Varmuži. (Foto: Ivan Motýl)

Regionálnost tedy není tím důvodem, proč Varmuža zůstal regionálním umělcem, jenž většinu výstav realizoval ve Slezsku a na přilehlé Moravě. Spíše nebyl včas na správném místě, když se ve druhé půli šedesátých let Praha opět přihlásila ke světové moderně, zatímco v Ostravě se pořád jen kalila ocel. A když díky Gorbačovově perestrojce začaly znova tát ledy, na Varmužu se zase zapomnělo, ačkoliv jeho dílo bylo doslova předurčeno k vystavení na tehdy slavné akci Grotesknost v českém výtvarném umění 20. století, jež se v roce 1987 konala v Galerii hlavního města Prahy. Karel Nepraš, Michael Gabriel, Kurt Gebauer nebo Jaroslava Róna, kteří se projektu zúčastnili, to je přitom stejná krevní skupina, k níž patří i Varmuža.

Na čtvrteční vernisáži popisovaný paradox jemně připomněl i osmdesátiletý mistr. Celý život prý promítal do díla niterné esence svého „já“, nicméně jeho výsledků si nikdo příliš nevšímal. Pro regionální scénu byl příliš výlučný, pro Prahu příliš odloučený od uměleckého centra. Zapeklitá situace, která už ublížila nejednomu z talentů, kteří se zrodili kolem Odry, Ostravice, Lučiny nebo Olše.

Instalace Varmužova keramického díla ve Výstavní síni Sokolská 26 je odvážně osvobozující. Žádná skulptura nedostala sokl, ba dokonce ani název. Prostě tam stojí či leží na parketách a návštěvník kličkující mezi objekty se stává přirozenou součástí instalace s právem na sochy i promlouvat. Keramické stopy na parketách pak ve druhé část výstavy zajímavě doplňují otisky samotného umělce, co je něco jako koncert pro kopírku a umělcovu hlavu. Pardon, koncept pro kopírku a umělcovu hlavu.

Ve třetí místnosti jsou představeny digitální tisky, které ale dosavadní pozitivní dojem z výstavy poněkud rozostřují. Varmuža si chtěl v digitálním věku vyzkoušet, co umí moderní technologie, jenže mnohem více mu svědčí, když prsty zaboří do hlíny a tuhle hmotu „zmučí“ až k působivým výpalkům. Ty totiž můžeme vnímat i jako zvláštní pomníčky na dvacáté století, v němž se zrodil bolševismus a nacismus, a do téhle divné doby se v roce 1934 narodil i Vratislav Varmuža.