Vítkovický zámeček se rozezněl hudbou skladatelů spojených s Ostravou

Ostrava a její skladatelé. Skladatelé a jejich Ostrava. Nebo ani jedno z toho? Chytrý z těch přivlastňovacích zájmen není zřejmě nikdo. Jinak by se těžko na programu pondělního koncertu sešlo tolik různorodých jmen a osudů. Lidské cesty jsou nevyzpytatelné a křivolaké. Pojďme se raději projít po cestě města. Město zní především lidmi, kteří v něm žijí a působí.

Jedno velké štěstí Ostravu potkalo. Přítomnost Jaroslava Vogela. Tento muž, přivedl do Ostravy Hindemitha, Prokofjeva i Stravinského. Prvního dokonce třikrát. Jako dirigent učinil z Ostravy jedno z nejpřednějších hudebních center v republice. Uměl také psát. A to velmi poutavě a zasvěceně. Jeho životopis Leoše Janáčka je kniha živější než současné publikace muzikologů. Jedinou analogií může být Poleďnákova Vášeň rozumu o Janu Klusákovi. Sonatina pro klarinet a klavír v podání klarinetisty Karla Dohnala a klavíristy Lukáše Michela byla opravdu zajímavá. Ukázala Jaroslava Vogela jako skladatele poučeného neoklasickým stylem, hravé svěží invence a zajímavé nástrojové stylizace.

To takový Josef Ceremuga toho s Ostravou moc společného neměl. Narodil se zde a vystudoval gymnázium. Poté se však jeho jméno mnohem výrazněji zapsalo do povědomí pražského hudebního života. Ceremuga byl pozoruhodný člověk a zajímavý skladatel. Jeho skladby se vyznačují vynikající melodickou invencí, brilantní hudební fakturou, byť se nejedná o progresívní kompoziční postupy. Čtyři obrázky pro klarinet a akordeon jsou mikroskopickou ukázkou koncentrovaného hudebního výrazu oproštěného od náročné formy, harmonie i melodie. Jejich poslech baví především neokázalostí melodické invence, stručností a hravostí stylizace. Akordeonistka Marcela Halmová doprovodila Karla Dohnala poučeně a citlivě. Jejich hudební komunikace byla pozorná, detailní v drobnokresbě.

Edovi Drigovi dlužím velkou omluvu. Když se tvořil program Janáčkova máje, pošetile jsem upozornil pana ředitele Javůrka, že v jeho příjmení je chyba. Píše se Dřízga, poučoval jsem. Ředitel Javůrek mne však rychle vyvedl z omylu, Driga je umělecký pseudonym tohoto vynikajícího ostravského skladatele. Driga je zvláštní člověk. Jeho jméno provázejí zajímavé konotace. Od odmítání po superlativa. To druhé je však zákonitě přítomno, pokud se jedná o hodnocení jeho hudby. Sonáta pro klarinet a klavír byla prvním vrcholem večera. Málokdy se posluchač setká s tak intenzívní skvělou melodickou invencí, vynalézavostí ve schopnosti inovací sonátové formy, plasticky sevřenou hudební výpovědí, která graduje skoro katarzním způsobem k ohromujícímu zážitku vnímatele. Vyslovuji velké uznání oběma interpretům (Karel Dohnal a Lukáš Michel), kteří zahráli Sonátu vynikajícím způsobem.

Jazzové ochlazení na závěr. Skladatel Erwin Schulhoff působil v ostravském rozhlase v letech 1935 – 1938, byť svou Hot sonátu pro altsaxofon a klavír psal už v Praze.  Sonátu podal poučeným způsobem famózní saxofonista Zbigniew Kaleta za doprovodu Lukáše Michela. Skladba prozradila Schulhoffa jako hudebního chameleona, který byl schopen absorbovat podněty jazzu, swingu, populární hudby a přetavit je osobitým způsobem do čtyřvěté vyvážené skladby. Schulhoff je skladatel, kterého můžeme srovnávat se světovou hudební elitou.

Jeden z posledních koncertů Janáčkova máje ukázal vynikající dramaturgii a byť se jednalo o průřez skladateli s Ostravou spojenými místy jen okrajově, hudebně se jednalo o velkolepý zážitek. Velkou zásluhu na tomto faktu měla pečlivá interpretace všech účinkujících umělců (pověst vynikajícího korepetitora potvrdil Lukáš Michel), dobrý výběr i řazení skladeb a příjemné prostředí Vítkovického zámečku, který se i navzdory tetelivému vedru zaplnil do posledního místa. Ostravská hudební kultura zaslouženě našla pozorné a vděčné posluchače. Tak to má být.