Herec Tomáš Dastlík míří do seriálu Ulice. Na obrazovky vtrhne ještě v červnu

Tomáši, ty máš za sebou deset let s Divadlem Petra Bezruče, samé krásné role a teď najednou odcházíš. Co tě k tomu vede?

Sám od sebe bych asi neodcházel. Tady u Bezručů jsem velmi spokojen, přestože je to moje první angažmá. Dostal jsem zde velké role, krásné herecké příležitosti. Role, po kterých herci touží po celý život a dočká se jich možná deset procent. Za těch deset let jsem si vybudoval v divadle pevnou pozici. Takže se mi odtud nechce. Vždy mne ale mrzelo, že pro mou vytíženost mi unikala filmová a televizní práce. Až v září 2012 mi zavolal režisér Petr Nikolaev a nabídl mi hlavní roli ve filmu Na druhý pohled, kde bych hrál po boku Vandy Hybnerové a Davida Matáska.

Jde jistě o výrazný moment ve tvé kariéře. Film Na druhý pohled, to byla tvoje první velká filmová či vlastně televizní role a hned s velkými herci. Jak si tu nabídku tehdy vnímal?

Samozřejmě jsem měl velikou radost. Vanda i David jsou úžasní lidé a herečtí profesionálové. Musel jsem přečkat období, až si režisér obsazení do hlavní role mediálně neznámým hercem prosadí při schvalovacích procesech v televizi, do kterých moc nevidím. Vše se podařilo a já si zahrál Emila Langa. Věděl jsem to s dostatečným předstihem, takže jsem se mohl vyvázat i z divadla. Bohužel běžná praxe je taková, že vám zavolají z castingu nanejvýš měsíc dopředu a s tím pak nelze nic dělat. Výsledek asi nedopadl tak špatně, najednou se mi nahrnulo více televizních rolí. Mám například nabídku od Jiřího Svobody do historického velkofilmu o Janu Husovi, pak jednu pohádku a nakonec mi televize Nova nabídla roli v seriálu Ulice.  Zvažoval jsem chvíli, jestli přijmout, nebo nepřijmout, ale když přišla smlouva s konkrétními detaily, dohodli jsme se.

Ulice je jistě lákavá nabídka, ale stalo se ti, že jsi někdy nějakou roli odmítnul?

V televizi ano, právě z časových důvodů, ale samozřejmě ty role nebyly velkého rozsahu. V divadle nikoliv, a to jsem hrál třeba i postavu psa v inscenaci „Láska, vole“. Nechci tím tuto práci nějak snižovat, bavilo mě to, bylo to úspěšné u diváků, na druhou stranu jsem si byl vědom toho, že velké poselství zrovna nepřináším, když tam tak vrtím ocasem. Dostal jsem se i do situace, kdy jsem rouhavě přemýšlel o tom, zda neodmítnout Cyrana. Na takovou roli jsem měl zoufale málo času, pět týdnů se vším všudy, to si sotva stihnu naházet repliky do hlavy. Když už herce čeká taková příležitost, měl by to vědět klidně půl roku předem. Podobné to bylo i s Macbethem, kde jsme ho nepochopitelně zkoušeli v alternaci s Martinem Siničákem. Já se však snažím o to, aby moje práce nikdy nekončila premiérou. Myslím si, že s reprízami rostu.  Nebo se aspoň snažím, aby to tak bylo.

Takže po deseti letech se skončila jedna éra Tomáše Dastlíka a Ulicí začíná další etapa?

Ano. Deset let je poměrně dlouhá doba. Hodně lidí do mě hučelo, ať jdu dál, abych se posunul, a nabídky z jiných velkých divadel už jsem měl. Ale dostat se do filmu a stabilně k televizní práci je pro mimopražské herce téměř nemožné. Maximálně vám zavolají z castingu, hele, mám pro tebe dva dny. Takže jsem této nabídky využil s tím, že mi to pomůže a donutí mě to přestěhovat se do Prahy. V Ulici předtáčím už čtrnáct dní a koncem června se moje postava objeví na obrazovce – Martin Maléř, borec z Moravy. Od září pak budu mít v seriálu větší prostor.

Ale diváci v Ostravě o tebe ještě nebudou tak úplně ochuzeni?

Nikoliv. V Ostravě budu dohrávat všechny větší role.  Jen Geronta ve Scapinově šibalstvích pouze do konce června, pak mě bude alternovat Norbert Lichý. Je mi to trošku líto, protože ta role není rozsahem velká, ale díky tomu, jak jsem ji pojal, mě baví od první čtené zkoušky.

Jaké nároky na tebe jsou v současné době kladeny? Pro náš rozhovor si docela těžko hledal místo ve svém diáři.

Díky kombinaci práce na Nově, na nových projektech a hraní v Ostravě se teď cítím trochu jako v továrně. Věčné přejezdy Ostrava – Praha, nevyspání, vyčerpanost… Při běžné filmovací práci se točí třeba šest obrazů za den. V Ulici díky specifičnosti denního seriálu a předpřipraveného technického zázemí jich točím třeba třináct, a to je už masakr, musím si zvykat. K tomu připočti přípravu, kde si dolaďuji texty, jelikož hraju chlápka z Moravy a ta role není takto původně psaná. Jinak příklad z mého diáře:  V sobotu se musím dostat do Prahy, jelikož v neděli jsem od hodně brzkého rána v Ulici. Točím do večera, v úterý musím do Ostravy, večer hraju Pestré vrstvy, středa ráno Ulice, večer Ostrava – Pestré vrstvy. Čtvrtek Praha, mám čtenou na Jana Husa, pak jízdy na koni, kostýmová zkouška. Pátek a sobota od rána do večera Ulice. A tak je to každý týden.

Historický velkofilm Jan Hus, bulvární Ulice, již hotový a hodně úspěšný film Na druhý pohled, bude něco dalšího?

Od dubna jsem točil Případ pro exorcistu, kde hraju policistu, třídílný film s Janem Hřebejkem. Po počátečních natáčecích dnech běhání s pistolí a zatýkání přišel dialog s Klárkou Melíškovou. Hřebejkovo jméno ve mně vyvolalo takovou trému, až jsem se nekontrolovaně rozklepal.  Filmování je prostě jiný způsob herectví – bez zkoušení a ačkoliv jste na jevišti už ostřílený mazák, kamera a přítomnost známých jmen ve vás vyvolá své. Každému divadelnímu herci bych přál, aby zažil i tuto práci.