Pohádka ve Fiducii, ďábel a Hruškova padesátka aneb Výsledky těžby

Ostravský kurátor Vladislav Holec je zaníceným hledačem na krajnici výtvarné dálnice. Nezajímají ho vizuální umělci středního proudu, ani vypočítaví autoři efektních instalací či performancí, kteří arogantně jedou po středním pruhu autostrády. Holce to baví až za bílou čárou krajnice, kde nachází autory zvláštně umíněné až umanuté. Jedinečné svéhlavé umělce, s jejichž dílem vždy souvisí i jejich originální světonázor. A taková je i Jolana Ruchařová – Kahounová (ročník 1972), které Holec v pondělí 2. června zahájil výstavu v Galerii Dole v klubu Fiducia.

Soubor obrazů inspirovaných autorčinými pobyty na moravském venkově má prazvláštně vtahující náboj, divákovi se chce zpívat a tančit, ale i plakat nebo se pobít někde na tancovačce. Pomodlit se Otčenáš a propít se až na dno láhve s domácí slivovicí. Na plátnech najdeme ruralismus i rustikalismus, realismus a hlavně radost. „Chci se dotknout ztracené iluze, pohádky, kdy lidé a příroda žili v harmonii,“ říká o svém díle Jolana Ruchařová – Kahounová.

Úterý 3. června patřilo otvírání Továrny na sny čili divadelnímu festivalu Dream Factory. Diváci si na vrátnici píchli píchačky a fabrika je z téhle dlouhé šichty vypustila až v neděli. Na šestidenní směně se vyrábělo zboží prvotřídní i druhé jakosti, nikoliv ale odpad. Z literárních klenotů, které projely po výrobním pásu, je nutno jmenovat sto let starý příběh rakouského dramatika Karla Schönherra z drsného tyrolského pohraničí – Ďáblice. Tohle drama v podání Městského divadla ve Zlíně navíc díky režii Martina Františáka dostalo i škrablavou atmosféru Františákova rodného Valašska. Láska se prala s vesnickou hamižnosti, rozpálené libido s touhou po kariérním postupu. Tři excelentní zlínští herci přetlumočili příběh, nad nímž se svíralo srdce. A byla tu i zvláštní souvislost s výše popisovanými obrazy Jolany Ruchařové – Kahounové.

Po ďáblici samotný ďábel. V pátek 6. června se do přívozské Galerie Rubrum nastěhovala nová plátna malíře Zdeňka Janošce Bendy. Skvělá výstava. V tomto případě ale nejde o potlesk výtvarného recenzenta, výstava se totiž opravdu jmenuje Skvělá výstava. Benda si však potlesk zaslouží, minimálně za odvážný ponor, kterým jeho štětce drhnou o samou podstatu bytí, o dno vesmírných hlubin i o andělská křídla kolem nás. Ďábelské barvy, extatické nadšení, z něhož se rodí polohy blízké Alénu Divišovi i polohy brutálně komiksové, jak je známe z Bendových ilustrací k Balabánově literárnímu výtahu ze Ztraceného Ráje Johna Miltona. Malíř Benda, jenž proslul ničením vlastního díla, dostal v pátek satanského pomocníka. Pavel Hruška, jenž výstavu uvedl s Biblí v ruce, chtěl totiž prakticky dokázat, jak abrahámovsky naléhavé je Bendovo dílo, a tak jeden obraz prostě navrhl probít železným hřebem. Malíř souhlasil a ocel projela barvami!

Když už padlo jméno literárního teoretika a esejisty Pavla Hrušky, sluší se připomenout, že se v sobotu 7. června dožil právě abrahámovin. Padesátiny slavilo samozřejmě i jeho dvojče, básník Petr Hruška.

„Padesátníky už zrušili,“ hlásil sice Petr Hruška na sobotní oslavě s odkazem na neplatné padesátihaléřové mince, Ostrava si ale bratry Hrušky zrušit nenechá. Tihle dva jsou totiž lakmusovým papírkem města. Ostravu sice zdravě milují, nikdy ale nezaváhají veřejně ukázat i tam, kde kvete ostravská nekulturní blbost, tedy pole plná plevelného umění. Ostravan.cz jim přeje hodně zdraví, ale i „obývacích nepokojů“, neboť literáti bez občasných depresí a propadů mysli vlastně nemají o čem psát a esejisté o čem přemítat.