Herečka Lucie Končoková z Quo Vadis říká: V Ostravě bych klidně i zůstala

Vy jste rodačka z Českých Budějovic, a tak bych spíše čekal, že budete studovat herectví na DAMU v Praze. Co vás přivedlo na JAMU do Brna?

Já jsem se nedostala na DAMU. A protože u nás jsou jen dvě herecké vysoké školy, nezbylo nic jiného, než přihlásit se na JAMU. Chtěla jsem na DAMU i proto, že jsem chodila na „dramaťák“ ke dvěma herečkám, které měly vystudovánu DAMU, a bylo to také jejich přání. Zpočátku jsem opravdu do Brna nechtěla, dokonce jsem se tomu bránila. Ale nakonec je to asi tak, jak to má být. Na tohle věřím. Protože jsem se zamilovala do Brna, našla jsem tam přátele, skvělé spolužáky a vůbec.

Většinou se studiu herectví v Brně snaží vyhnout ti, co mají nějaký problém s hudbou, zpěvem, tancem – tam je přece jen více než v Praze akcentováno muzikálové herectví …

Jenže právě studia na JAMU podpořila a snad i rozvinula moji muzikálnost.

Studovala jste v ateliéru Aleše Bergmanna. Jak na něj vzpomínáte? Co mu vzkážete prostřednictvím deníku Ostravan.cz?

Jsem ráda, že si mne jako studentku vybral, že mne přijal. Měl tu odvahu dát různé lidi dohromady. To považuji za dost složité, dát ročník dohromady. Tak, aby si lidé vzájemně sedli lidsky, protože spolu strávíte čtyři roky. A myslím si, že si nás, tedy můj ročník, vybral velmi dobře. Začínali jsme jako jednotliví žáci a stali se z nás opravdoví přátelé. I proto jsem ráda, že jsem studovala právě na JAMU.

Víte, že je docela ojedinělé, když téměř čerstvá absolventka herectví hovoří o složitosti úlohy hereckého pedagoga? Já vám tedy přeji opravdu hodně dlouhou hereckou dráhu, ale kdyby přece, neuvažovala byste o pedagogické dráze na vysoké škole uměleckého druhu?

To mne tedy zatím opravdu nenapadlo. Ale když se vrátím k tomu, proč se mne asi ptáte, já jsem opravdu přesvědčena, že je velmi důležité dát dohromady dobrý kolektiv, vlastně i jako pedagog se stát jeho součástí. A hlavně je důležité najít lidsky společnou řeč. Jste spolu čtyři léta a nemůžete se přece začít nenávidět! Je to právě naopak. Tuhle zkušenost si pak nesete s sebou do práce v různých divadlech. A tam to má fungovat přesně takhle. Přátelsky lidsky a partnersky herecky. Když jsou lidé přátelé, je to vidět i na jevišti. Tady v Ostravě jsem se opět po studiích setkala s Peťkou i s Verčou (Petrou Lorencovou a Veronikou Lazorčákovou, pozn. aut.) a je moc hezké takhle se potkat po nějakém čase se spolužačkami. Je velice milé pro mne potkat se třeba s Peťkou opět jako s kolegyní na jevišti.

Máte za sebou několik rolí v různých divadlech. Tohle putování je záměr? Neusilujete o nějakém stálém angažmá?

Na tohle se těžko odpovídá. Za prvé jsem velice ráda za tuhle zkušenost. Díky ní jsem zjistila, jaké jeviště mne baví, jako že to velké. Hned po škole jsem si myslela, že je to právě naopak, hrála jsem v HaDivadle na malém prostoru, ale po čase jsem zjistila, že mne baví velké jeviště. Přiznám se, že bych už i přivítala stálé angažmá.

Vy mne neustále překvapujete. Většinu mladších herců baví právě malý prostor, blízkost diváka, chtějí, aby byla vidět jejich obličejová mimika. A vy tady najednou mluvíte o velké jevištním gestu. Co vás na tom velkém jevišti tak láká?

Asi to, že se mohu rozmáchnout (úsměv). Tedy nejen rukama, abychom si rozuměli. Je to prostě velké divadlo.

Tak to jste si s ostravským šéfem činohry Peterm Gáborem padli vzájemně do noty. On také miluje takzvané velké jevištní plátno.

Paradoxně jsem po JAMU nesměřovala k velkému divadlu, ale teď mne to začalo bavit. Může to být ovšem případ od případu. Ta práce může být třeba také v něčem příšerná. Ale pak mne aspoň v něčem ponaučí.

V inscenaci Quo Vadis alternujete v postavě Lýgie s Izabelou Firlovou. Byla jste se podívat na premiéru a na vaši alternantku?

Samozřejmě.

A co uděláte jinak?

Jinak? Každá to cítíme svým způsobem. Aranže jsou samozřejmě stejné a dané. Ale já to tak neberu, že bych měla udělat něco jinak, abych byla jinačí. Spíše je to v energii.

Jaká chcete, aby byla vaše Lýgie?

Silná osobnost vnitřně, což se musí odrazit i na celkovém projevu, na pohybu. Přesvědčená o tom, kam směřuje. Je to moc hezká role. Peter Gábor mne překvapil, že si mne na konkurzu vybral. Možná kvůli zpěvu… Je velmi dobré, že nás vybral obě dvě s Izabelkou. Ona také teď končí školu, já mám hodně práce jinde, tak si ani neumím představit, že bych tu roli dělala sama.

Říkáte, že máte hodně práce, zároveň byste ráda přijala angažmá v jednom divadle. Tak ve kterém?

Samozřejmě, že tady v Ostravě.

Proč?

Hned na první zkoušce jsem byla nadšená. A během zkoušení jsem si s těmi lidmi až neuvěřitelně sedla. Lidsky. Mám tady Dádu (dramaturgyně Dagmar Radová, pozn. aut.), Petru Lorencovou… Tady je bezvadná parta, skvělí herci. S Ivanem Dejmalem se mi moc dobře pracuje. A když jsou v souboru lidé, se kterými se vám dobře pracuje a ještě si po zkouškách máte s kým kam zajít a rozumíte si, je to skvělé. A také doufám, že jsme si porozuměli s Peterem Gáborem, že jsem pochopila, co po mně v roli Lýgie chtěl.

Co se vám hraje a zpívá v Quo Vadis nejlépe?

Moje duety s Ivanem Dejmalem.

A máte nějaký herecký sen?

Ty sny asi musí být, zatím však hlavně chci pracovat s lidmi, se kterými mne to baví. Ale když si tak snažím něco vybavit, tak bych si určitě ráda zahrála Varju ve Višňovém sadu.