Quo Vadis je výpravný muzikál vykračující vstříc nenáročnému diváckému vkusu

Autoři muzikálu vycházejí z rozsáhlého románu Henryka Sienkiewicze ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu. Tématem blížícího se rozpadu říše římské, střetem požitkářského řádu s nově nastupujícím křesťanstvím upřednostňujícím duchovno a lásku před zábavou a touhou po moci, se dotýkají i dnešní reality. S tím rozdílem, že dnešní svět se potýká také s krizí křesťanství, přičemž i do této krize jevištní dílo promlouvá.

Režisér Peter Gábor rád vytváří velké, až monumentální jevištní obrazy. Ne vždy se mu však podaří naplnit je odpovídající emocionální silou. Tak je tomu i v případě Quo Vadis, kdy například scéna umírání Petronia a Euniké a zejména jejich „odchod na nebesa“ patřičně nevyzní. I celý muzikál je z hlediska režie spíše sledem samostatných scén, než celistvou obsahově a formálně pevně provázanou záležitostí.

Scénograf David Bazika postavil na jeviště velké schodiště složené z jednotlivých do sebe zapadajících segmentů. Jejich přestavbou pak vytváří prostředí katakomb i cirku.

Celá režijně-scénografická koncepce je jednoduchá a zároveň funkční, nápaditě využívá vertikální členění i hloubku jeviště. Zdařilé jsou dobové kostýmy Kataríny Holkové.

Po hudební stránce představení uspokojí hlavně ty diváky, kteří mají rádi pop music. Hudba Gaba Dušíka je lepší v těch pasážích, ve kterých slouží jako podklad tanečních scén, případně tam, kde plní atmosférotvornou roli při podkresu činoherních scén. Pokud však jde o písně, není melodicky příliš nápaditá.

Náročnější měřítka v tomto směru splňuje snad jen partitura křesťanské modlitby, které předchází recitativ postavy apoštola Petra v podání Miroslava Rataje. Už tento úvod, při kterém se herec opírá o svůj vskutku nádherně zabarvený hlas, patří k nejsilnějším okamžikům hry.

Hudebně nejzdařilejší pak jsou pasáže vycházející z folklórních motivů, z nich zvláště předloha vášnivého tance Poppaey, ženy císaře Nerona. Taneční projev Petry Lorencové, která Poppaeu hraje, hudbě plné vášně také patřičně odpovídá. Ostatně taneční scény v choreografii předního slovenského choreografa Jaroslava Moravčíka patří k tomu lepšímu, co muzikál nabízí. Jinak jsou písně melodicky spíše průměrné, chybí jim nápaditost a celku chybí hit, který by si divák po prvním poslechu zapamatoval. Velké uznání však zasluhují samotní herci, jejichž doménou je sice činohra, ale zde překvapují svým pěveckým uměním.

Scéna z nového ostravského muzikálu Quo Vadis. (Foto: Radovan Šťastný)

Co se přenosu tématu a sdělení poselství hry týká, nejvíce působivé jsou činoherní scény. Výborná je zejména postava filozofa Petronia v podání Františka Strnada. Herec našel tu pravou rovinu sarkasmu a ironie a jeho výkon se řadí k tomu nejlepšímu, co zatím na jevišti NDM předvedl. Výborně hraje svoji roli císaře Nerona Robert Finta. Vladimír Polák dostal velkou hereckou příležitost v postavě Chilóna, udavače, který nakonec prohlédne a kaje se věrohodně za svůj odporný udavačský čin.

Výrazný je i Jan Fišar v roli podlézavého dvořana Vitelliuse. Aleš Bílík nejen svým vzhledem, ale také projevem posouvá postavu apoštola Pavla až do jakési téměř andělské roviny.

Postavu Lýgie, mladé křesťanky probouzející lásku ve Viniciovi při první premiéře ztělesnila Izabela Firlová (alternuje Lucie Končoková). Izabela Firlová hraje Lýgii jako plachou dívku, nicméně postavě by místy slušelo více energie. Vinicia hraje Ivan Dejmal a jeho boj o milovanou ženu a nakonec i o novou víru patřičně oslovuje publikum.

Činohra Národního divadla moravskoslezského má v novém muzikálu Quo Vadis v repertoáru velkou výpravnou jevištní show, která bude s největší pravděpodobností divácky velmi úspěšnou podívanou.