Rothschildovo šampaňské Miroslava Stoniše je poněkud zvětralé

Něco o obsahu už napovídá obálka z dílny Miloše Poláška, který knihu vydal i typograficky upravil ve svém nakladatelství En Face. Přebal přináší dobovou momentku z první republiky – nahé dívčí pozadí, detail vysoké pece či jiného zařízení z Vítkovických železáren i žhnoucí proud tavícího se železa. Ostravské atributy jsou ale namíchány do neumělé koláže, kterou ještě zdůrazňuje kýčovitá typografie ve stylu laciných detektivek a červené knihovny.

Pojďme ale dále. S lidovou úpravou obálky najednou nějak nesouzní závažný autorský medailonek na vnitřní straně přebalu, v němž je 76letý autor vylíčen jako spisovatel inspirovaný „skvostnou érou meziválečné české literatury, zejména poetismem a surrealismem“, absolvent FAMU, od roku 1963 úspěšný literát a mimo jiné i autor sedmí divadelních her a mnoha her rozhlasových. Fajn, Miroslav Stoniš opravdu patří mezi ostravské literární bardy, o tom žádná. Miloš Polášek si ale asi nemohl pomoci a vytvořil poněkud bulvární přebal, jenž s obsahem zřejmě nebude souznít. Alespoň v to doufám a těším se na první věty novely.

Problém. Nástup do děje ještě zkomplikuje odstavec označený jako „Tři věty místo předmluvy“. Souvětí jsou to zbytečně velkohubá a nepochopitelně návodná, což zkušeného čtenáře může odradit i urazit. „Dovedete ocenit, když si autor pustí hubu na špacír?“ ptá se Miroslav Stoniš. A hned sám odpovídá: „Pak jste na správném místě!“ Vlastně se tak nějak dopředu chvástá, nebo možná získal pocit, že na počátek příběhu v dnešní době patří i pořádný reklamní slogan.

První souvětí se rozjíždí docela slibně. „Z obrovského křišťálového lustru, který se ve vstupní hale pokryté krvavě rudým kobercem vznášel jako vesmírné UFO, tryskalo tak oslnivé světlo, že ani dnešní nejbystřejší fyzikové by nepřišli na jiné vysvětlení, než že se v jeho nitru stejně jako v hlubinách Slunce rozžehla termonukleární reakce…“ Stoniš skutečně nezapírá, že kdysi četl surrealisty, začátek navíc naznačuje, že časem asi vstoupíme i do krajiny sci-fi.

Čtenář se záhy ocitá na velkolepé oslavě a seznamuje se s majiteli Vítkovických železáren Gutmannem a Rothschildem, zahradníkem Josefem Pospěchem, jeho dcerou Aničkou i jejím nápadníkem a učitelem Josefem Staňkem. Manželky velkopodnikatelů diskutují o československé národnostní politice, učitel Staněk už však na desáté straně příběhu pronese ke své milé následující větu: „Však máš hezké ty svoje kozičky.“ Když se Anča ohradí, kantor si výraz užije podruhé: „Copak kozička není hezké slovo?“ Aha, aha, aha, tohle vypadá na čtení jako z Aha nebo z Blesku. Na Babovřesky z Ostravy.

A už tu máme skleník jako vystřižený z románů Markýze de Sade, do něhož hrabě Gutmann pozve dvě vesnické holky Hildu a Božku. Na svlékání dojde již na straně patnáct, když se Gutmann „zbavil i trenýrek a zamával jimi nad hlavou jako praporem, jímž se ohlašuje dobytí města“. Hilda mezitím vzpomíná, jak jí vesničtí kluci stahovali kalhotky, načež dojde k dialogu o defloraci. „Krvavou práci, tu já nemám rád. To je leda trest pro ženicha za to, že se oženil. Tak co, jste panny, nebo ne,“ ptá se Gutmann, načež se na houpačce tak divoce zhoupne, až vyletí střechou ze skleníku.

Čtenář chvíli doufá, že Stoniš vypálil bankéře do Vesmíru, že se banální erotická scéna promění ve sci-fi, ovšem marně. Gutmann proletí sklem, nezraněn se otřepe na trávníku a vrátí se k erotickým hrátkám, k nimž se za chvíli přidá i sám Miroslav Stoniš, jenž překvapivě vstupuje do děje. „Ať si sáhne, dědula, klidně, když chce,“ uvítají spisovatele děvčata. Stoniš pak z těla jedné dívky olizuje pomerančovou šťávu, aby nakonec Gutmanna podráždil i několika protestními výkřiky. „Jsi odporný vykořisťovatel, Gutmanne,“ zazní třeba.

Rothschildovo šampaňské totiž nemá je rovinu erotickou, nýbrž i zápletku sociálně detektivní, na Rothschildův zámek v Šilheřovicích se dokonce žene dav rozhořčených ocelářů z vítkovické mostárny. Občas do děje znova zasáhne spisovatel, šampaňským se plní vana a najde se i šofér, který sice v šilheřovickém zámku krade, hraběcí dcera mu ale odpustí a ochotně si před lupičem sundá spodní prádlo.

Kratochvilné čtení, budiž. I takové knihy mají právo na život, musí však být slavnostně uváděny zrovna v Literární kavárně Academia na Masarykově náměstí? A musí básnířka Lýdie Romanská i v tomto případě hovořit o Stonišovi jako o významném spisovateli nikoliv ostravském, nýbrž prý i národním? A ještě si smrtelně vážně stěžovat, jak je doba zlá, když spisovatel musí vydávat knihy vlastním nákladem? Romanská ale plakala na špatném místě, neboť Rothschildovo zvětralé šampaňské zaplatili daňoví poplatníci. Statutární město Ostrava knihu dotovalo grantem ve výši 20 tisíc korun, jenž musel výrobu paperbacku nevalné tiskové kvality z velké části uhradit.

V šedesátých letech Miroslav Stoniš platil za velmi dobrého básníka, jehož verše vydávané za peníze socialistického eráru nebyly vůbec špatné, jako například tyto ze sbírky Píseň o tobě z roku 1966.

Mlékař udeřil
Konví
Mlha
Ospalý číšník
v první tramvaji
Vůně čerstvých novin
Je ráno
Češeš se bílým hřebenem

Doba se ale prudce změnila a teď v textu téhož autora čteme i následující větu: „Pan Gutmann, překypující dobrou náladou, si upravil kolem boků věnec, aby jeho cimprlík nebyl všem tak na očích.“