Hororová groteska Marvin v Divadle loutek nabízí fascinující spojení loutky s lidským tělem

Světově úspěšný umělec Duda Paiva je dobře znám ostravským divákům díky loutkohereckému festivalu Spectaculo Interesse, na kterém již získal řadu ocenění. Exceloval zde jako tvůrce i interpret například v představeních Angel, Malediction nebo Bastard a naposledy jako autor, režisér a choreograf inscenace Bestiaires.

Marvin je v Paivově podání překvapivou fantaskně dadaistickou groteskou s krásně hrůzostrašnými momenty. Je oslavou loutkoherectví i moderního tance. Dle vlastních slov se Duda Paiva inspiroval jak svým dětstvím, tak fenomenálními povídkami předválečného britského spisovatele Sakiho. Ten je v Čechách zaveden například díky básníkovi Janu Zábranovi. Známá je například jeho slavná Léčba neklidem nebo rafinovaný horor Sredni Vaštar.

Děti, které přijdou na Paivovu českou prvotinu v Divadle loutek, tak musí počítat s tím, že se před jejich zraky začnou odvíjet i pekelně krkolomné obrazce a hrůzyplné scény. Přestože se budou bát, anebo nesouhlasně vykřikovat: „Tati, to je ale bláznivina“, všechno nakonec dobře skončí.

Novému představení Marvin vévodí loutky v životní velikosti. (Foto: Divadlo loutek Ostrava)

Premiérové publikum odměnilo tvůrce dlouhodobým potleskem ve stoje, aniž by se pozastavovalo nad tím, že loutkám ze zad lezou lidské údy, z břicha se prodírá neznámá ruka a ústa loutky za šíleného řevu expresivně požírají lidské prsty. Duda Paiva je prostě jiný – neomezuje se platnými zákony a ve spojení s hrůzou i komikou má originální úspěch.

Úvodní scéna diváka seznamuje s chlapcem Marvinem, který se souží a nudí nad učebnicí francouzštiny. Sedí za stolkem s židlí, které jsou v poněkud nadnesené dimenzi. Fantazie mu pozvolna pracuje, vytváří si vlastní smyšlené postavičky – jednoduché, ale sugestivně ztvárněné, například hrou s prsty, kdy hradba z knih tvoří primitivní a funkční oponu. Nad hochem ale bdí přísné vychovatelky. Trojice herců je navlečena v archaické kostýmy starodávných Holanďanek, guvernantek v internátu.

Vychovatelky v podivných nadrozměrných kostýmech se zvýrazněním korpulentních tvarů mají na hlavách klobouky jako homole. Jsou tak přísné, že mučí Marvina hladem, zamykají jej do klece nebo, děs děsů, chtějí nůžkami vystřihnout jeho tetování. Přesto mají jednu slabost – fetišisticky ulítávají na podivné loutce, připomínající Mikymauze v nadživotní velikosti.

Scéna z nové inscenace Divadla loutek Marvin (Foto: Divadlo loutek Ostrava)

Loutky jsou z velmi lehké, ale objemné hmoty, patrně pěnového latexu, a dají se velmi rozmanitě ovládat, dělit, půlit, čtvrtit, rolovat a podobně. Ještě bizarněji působí další loutky, zástupné figuríny guvernantek v životní velikosti. Připomínají stařeny jak z nějakého japonského hororu a skutečně z nich lezou nejen lidské údy ve fantaskních dadaistických kompozicích, ale skoro prodělávají hororové proměny jako svého času šokující naturalistická Věc od Johna Carpentera (The Thing, 1982).

Marvin je tak uhrančivou podívanou, že děti musí nutně zůstat zírat s otevřenou pusou nad tím, co vše se dá s takovou hračkou podniknout, kde ale místo krve stříkají z hrudi rozčtvrceného Mikymauze chuchvalce rudého latexu.

Napětí a extravagantní šok odlehčují časté poeticko-groteskní prvky, jako třeba tanec s obří myší maskou, válející se korpulentní dámy nebo dovádějící Marvin a jeho kamarádi. Duda Paiva pracuje s koncepcí, která je oslavou svobody, ale zdá se, že tato svoboda musí nutně přijít teprve až v okamžiku, kdy jsou hrdinové nějakým způsobem uvězněni, jinak by tato krásná hrůzyplná groteskní fantazie postrádala smysl.

Dětství je krásná věc, ale teprve překážky na cestě životem určují náš možný vzestup.