Veronika Žilková: Považuji se za Ostravačku, i když jsem se narodila v Praze

Paní Veroniko, jaký máte vztah k Ostravě? Je to pro vás cizí město, nebo se nějak promítlo do vašeho života?

Možná se budete divit, ale náš rod pochází z Ostravy. Narodila jsem se sice v Praze, ale za první republiky jsme měli obchod na Masarykově náměstí.

Takže se tady musíte cítit téměř jako doma.

Já se považuji za Ostravačku, i když jsem se narodila v Praze. Mám tady hodně bratranců a sestřenic. Někteří dokonce vystupovali v kavárně Elektra. Můj strýček byl profesorem na konzervatoři – Josef Schreiber, známý sběratel lidových písní.

Takže na Ostravu vzpomínáte ráda?

Mám na Ostravu krásné vzpomínky. Na hornickou Ostravu vzpomínám nejvíce do revoluce, babička umřela kolem roku 1988. Od té doby už tady jezdím méně. Miluju místo, kde naše rodina měla po generace dům. Také vzpomínám na to, že jak je Městská nemocnice na Fifejdách, tak to je grunt naší prababičky. Rodina o všechno přišla nebo to rozdala, bohužel ani žádné restituce neproběhly.

Jak byste představila inscenaci Kukura, se kterou přijede na festival Dream Factory?

Je to kus napsaný na motivy životopisu Juraje Kukury. Ten v ní hraje sám sebe, ztělesňuje tam všechny názory na kulturu, s já hraju „komerční krávu“, která mu oponuje. Je to synonymum celé doby, on hraje „kulturu“ a já „komerci“. Boj o to, aby se lidé nestali oběťmi seriálů. Co je kultura, co je komerce? Co je dobrá komerce, co jsou seriály, které se vydávají za kulturu, co je pokrytectví? Ale je to také o tom, jestli dobrá kultura má šanci na prodej. Naše inscenace je tom, že existuje věčný střet, kde začínají hranice jednoho a končí hranice druhého. Spor mezi kulturou a komercí, co je pravda a co je pokrytectví.

Měla jste možnost dozvědět se o festivalu Dream Factory již dříve?

Ano. Je to tím, že odjakživa mám blízko k malým formám. Momentálně je to třicet let, co spolupracuji s Činoherním klubem. V těchto malých divadlech, malých formách, je větší svoboda než ve větších divadlech, kde příliš přepychu může zabít i dobrý úmysl.

Máte možnost sledovat tvorbu ostravských kolegů?

Nejen to, já jsem tady měla dokonce nabídku do angažmá. Jan Kačer mi v roce 1985 nabídnul místo v Ostravě, měla jsem zkoušet Desdemonu, ale právě se mi narodila Agáta, takže jsem musela dát přednost mateřství. Je to 29 let, kdybych neměla malé dítě a muže studujícího v Praze, určitě bych do Ostravy ráda šla a možná bych tam dodneška byla.

Vzpomněla byste si na nějakou zajímavou situaci, která se vám v Ostravě přihodila?

Ano. Musím vám říct jednu veselou historku, která se mi v Ostravě stala, když jsme tady přijeli s Činoherním klubem. Před sedmnácti, osmnácti lety jsem tady byla s inscenací Sex noci svatojánské od Woodyho Allena. To ještě žila sestra mého tatínka, stará ostravská dáma. Skončilo představení a říká: Tuž toto je Ladík Javorski. Já říkám: No toto, Laďa Javorský hraje v divadle hlavní roli, to je můj kolega. A teta říká: Tož to ne, toto je Ládík Javorski, od starého Schreibera vnuk, vždyť vy jste rodina. Takže já jsem s Vladimírem Javorským vlastně vzdálená příbuzná. V Činoheráku se mi pak smáli, že by mě mohli dát do křížovky kolonku: příbuzní Žilkové na devět: Ostraváci.

Nějak se to zamotává…

Strýc Pepík, profesor a sběratel slezských lidových písní a dvojče mé babičky s krásným datem narození 24. 12. 1900, tak jeho žena byla sestra babičky Ládi Javorského.

Víte o tom, že v Ostravě máme nejlepší divadlo roku Komorní scénu Aréna a že Bezruči díky Tereze Vilišové získali ocenění jako je Cena Alfréda Radoka a Thálie?

Tyto závody nechme olympionikům, vždyť o tom přesně je naše představení. Kultura by neměla být předmětem soutěží ani kritik, ve hře Kukura je tom i velká pasáž, věnovaná právě kritikům.