Shakespaerovské slavnosti přidávají představení s Lukášem Vaculíkem

Pořadatelé informovali, že mimořádný předprodej na přidané představení bude spuštěn ve středu 28. června v 9 hodin. „Zájem o vstupenky na toto představení je nebývale vysoký, takže jsme se rozhodli vyhovět divákům a zařadit další představení. A skoro si myslíme, že by jich mohlo být hned několik,“ říká ředitel slavností Andrej Harmečko a připomíná, že jedním z důvodů úspěchu tohoto představení je obsazení Lukáše Vaculíka v roli Vojvody.

Organizátoři poskytli deníku Ostravan.cz rozhovor s Lukášem Vaculíkem, který v tomto česko-slovenském představení hraje jednu z hlavních rolí.

Co pro vás jako herce znamená hrát roli ve hře Wiliama Shakespeara?

Po dlouhé době je to pro mě návrat k textu, který je daný. Člověk si nic neupravuje, nepřizpůsobuje. Je to návrat k řemeslu, k profesi. Není to „civilní“ představení, musíte ctít text a musíte se spolehnout na to, že se tam vybudují situace, které se přesně odehrají. Protože jinak si nepomůžete ničím.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Petrem Mankoveckým?

Moc dobře. Opravdu moc dobře. Je to vtipný chlapík, je s ním legrace. Je neustále ve velké pohodě, dokonce i když nastane vyloženě krizová situace, tak si pořád zachovává značnou dávku humoru, což je pro mě docela podstatné. Mám rád lidi, kteří mají humor.

Jak se vám hraje v inscenaci, kde se střídají čeština se slovenštinou?

Mně se to moc líbí. A rozhodně mi to vůbec nevadí. Přišlo by mi naopak úplně zhůvěřilé, kdybychom v ní – my Češi – mluvili slovensky nebo Slováci česky. Vloni jsme Dva pány z Verony hráli na Slovensku a tam to nikdo neřešil. Oni češtinu pořád vnímají kontinuálně jako běžnou záležitost. V trafikách prodávají české noviny, v televizi běží filmy bez dabingu. Čeština je pro ně pořád běžná věc, na rozdíl od toho, jak je slovenština vnímána v Čechách. Doufám, že u nás představení bude fungovat úplně stejně.

Součástí inscenace je hudba živé kapely. Vnímáte to jako přínos?

Je to super. Zaprvé se mi ta muzika moc líbí. Napsal ji pan režisér Mankovecký a moc se mu to povedlo. Ty holky výborně hrají, výborně vypadají. Je to kvalita, která představení obohacuje a posunuje výš. Živá muzika je v představení vždycky bezvadná věc.

Hudba a zpěv hrají v inscenaci Petra Mankoveckého významnou roli. Jaký je váš vztah ke zpěvu? Zpíváte rád?

Zpívám rád, ale maximálně sám pro sebe. Já zpívat neumím a na veřejnosti se tomu vyhýbám. Když mi někdo řekne, že mám někde zpívat, tak z toho buď prchám, nebo se to snažím z té role nějak vyeliminovat. I v muzikálech jsem hrál role „nezpívající’. Říkám si, proč bych měl obtěžovat lidi něčím, co neumím. Naštěstí je moje role ve Dvou pánech z Verony notám naprosto vzdálená.

Se Zuzanou Norisovou jste se herecky setkal už v roce 2003 ve Strážci duší. Jaké to je setkat se s ní jevišti?

Bylo to milé. My jsme se dlouho neviděli. Přijde mi, že jako ženská báječně dospěla. Setkání po těch letech bylo moc fajn. Zuzka je ohromně pozitivní člověk, má pořád dobrou náladu. Zkrátka milá a vtipná ženská.