Jak to slyší Petr Šiška: Od Radůzy přes Gabriela až po Voxela

Radůza – (live 2013): Radůzu registruji od doby, kdy získala prvního Anděla a kdy ji pomáhala nahoru Zuzana Navarová. Nejsem fanda takovéto tvorby, ale respektuji ji a vím, že příznivců má mraky. Koncert v klubu ano, ale doma k poslechu asi ne. Díky.

Staré Pušky – Tvé místo (2014): Mám rád tyhle kytarovky s trochu naivními texty, ty k sobě prostě patří.Kluky to baví a určitě budou mít zástupy fanynek. Zpěvák je víc vypravěč než hlasový akrobat, ale to je v pořádku, muzikantské zpívání k ,dylanovkám´ prostě patří. V poho, beru!

Peter Gabriel – Come Talk To Me (live 1995): Těžko hodnotit několikanásobného mistra světa z čela okresního přeboru,ale pokusím se. Gabriela jsem poslouchal s Genesis a bavil mě, jeho sólovou dráhu moc zmapovánu nemám,ale tahle nahrávka je důkazem, že i ve zralém věku se dá dělat inteligentní show a s hlasovým fondem Gabriela i sebejednodušší popěvek s irskými kořeny a prvky minimalismu rozkvete do krásy. Smekám a klaním se!

Robson – Rabbit (2008): No jo, věčně začínající ostravská kapela :-). Fanoušky za ta léta hraní v Ostravě měli, šikovní kluci muzikanti, ale vždy tomu něco málo chybělo ke špičce. Tohleto funky moc s rockˇnˇrollem společného nemá. Je fakt, že Martin Chodúr byl coby minimánička k sežrání a už tehdy to válcoval skvělou angličtinou a zpěvem, ale ani to nestačilo. Bohužel tohle bych si asi do jukeboxu nedal, ale věřím, že své publikum by si to našlo i dnes.

 
Alkehol – Zmaštěnej (2011): Zábavová špička to valí stále dál i po mnoha letech a stovkách koncertů. Sehraný dobře namazaný stroj hraje jednoduše a přímočaře a moc dobře ví, že pivní rýmovačky budou zabírat vždy a v každé hospodě. Kluci se baví a pokud to baví i fanoušky, nemám proti tomu ani popel.

Marrianne Faithful – As Tears Go By (1964) :Na staré lásky by se mělo vzpomínat s úsměvem a grácií a ne je vytahovat na světlo boží i dnes. Upřímně, musel jsem si pustit verzi od Stounů, abych si spravil chuť, ale ani to nepomohlo a tyhlety srdcebolné pecky od Stounů taky nemusím. Ale naštěstí mají spoustu dalších léty prověřených pecek, které mě vždy dostanou.

 
Voxel – Trip (2013):  Voxel je šikula a snaží se, neustále něco vymýšlí a soudě podle hranosti i streamování to docela funguje. Mám ho radši v těch odvážnějších a odvázanějších věcech, tahle na mě působí jako pokus o hit, ale tak na půl cesty. Není třeba smutnit, Voxelovi to jednou určitě vyjde! Držím palce.

Sonic Youth – Schizophrenia (2009):  Tuhle partičku neposlouchám. Kytarovky miluju, ale ve spojení s velkými hlasy a tvrdší muzikou. Tyhle vrstvené vybrnkávací plochy mě fakt moc neberou a zpěv na jednom tónu už vůbec ne. Jsem generace Coverdalů, Plantů,Lee Rothů a dalších velikánů a tohle mě moc nebaví.