Dušan Urban, představitel sluhy Scapina: Myslím, že pan Molière by se na nás nezlobil

Jaké máte ze Scapinových šibalství dojmy? Před pár dny byla premiéra a diváci ji přijali s nadšením.

Po premiéře už jsem se cítil dobře, ohlasy byly příjemné. Nemyslím si, že to bude inscenace, která nám přinese titul Divadlo roku, ale mám rád, když se nám daří zkoušení a diváci se výsledkem baví. A tady se to snad podařilo.

Ve Scapinovi hrajete civilním způsobem, dokonce začínáte jako jeden z diváků v hledišti, až to svádí vás zatahat za rukáv. To vyšlo od vás nebo od režiséra Štěpána Pácla?

Se Štěpánem jsme se bavili o tom, jak by měl Scapin vypadat. Buď bude ztřeštěný a mazaný sluha, co vše řeší strašně rychle a dobře, anebo by to mohl být takový ten umírněný a rozumově založený člověk. I když Moliére hrál Scapina dva roky před svou smrtí, většinou ho hrávají herci těsně před třicítkou. Takže já už nejsem ideálním typem ztřeštěného sluhy, pobíhajícího jako motorová myš. A tím, že všechny postavy jsou stylizované, je Scapin realistický a umírněný, tahá za provázky a všechny řídí jako loutky. Byla to vzájemná souhra.

U Bezručů se stává častěji, že se herci mísí s diváky v hledišti, máte nějaký zajímavý postřeh na toto téma?

Podobná situace je například u Pestrých vrstev. Dokonce se mně na Scapinovi jedna paní ptala: A vy v tom dneska nehrajete? Řekl jsem, že ne, abych ji trochu překvapil.

Říkáte, že ztřeštěného Scapina už jste věkově minul. Po čtyřicítce je člověk už přemýšlivější?

Já určitě ne, ale už nejsem na ty „skákací“ role. Kdybych to hrál zběsile a zbrkle, tak bych asi dostal infarkt. I tak mi tečou po tváři potůčky. Výhoda je, že se Scapina podařilo seškrtat docela ostrou tužkou na hodinu a půl, bez přestávky, což je na komedii velmi příjemné. Myslím, že by se pan Molière na nás nezlobil.

Momentálně se s Bezruči chystáte na Divadelní Flóru, tedy do Olomouce. Jedete hrát do místa svého bydliště, bude to pro vás zajímavé, že si jen tak odskočíte?

Paradoxně to bude jiné, těch pět dní si připomenu, jaké to je nevyjet na představení o dvě nebo tři hodiny dříve.

Jak se stalo, že jste vlastně přišel do Ostravy?

Z Olomouce jsem chtěl odejít sám. Myslím, že po patnácti letech nastal ten správný čas. Jak se říká, rozhodil jsem sítě a ozval se mi manažer Tomáš Suchánek z Divadla Petra Bezruče. Protože je to výborné divadlo a v republice docela známé, neváhal jsem.

Jaký je váš vztah k Ostravě, vyvíjel se nějak? Je to přece jen město velmi odlišné od Olomouce…

Když jsem tady byl první, druhou sezónu, tak mi kolega Norbert Lichý říkal, že Ostravu si musíš zamilovat, anebo tady nemůžeš žít. Řekl jsem mu, že ač nemusím Ostravu jako město, miluju, jak je neskutečně kulturní. Od divadel přes galerie, hudební kluby až po hospody, které k tomu podle mě také neodmyslitelně patří. Miluju na Ostravě to, že mezi divadly není nevraživost a společně se rádi navštěvujeme a povzbuzujeme. V Olomouci jsem to nezažil, tam je jen jedno divadlo. V Ostravě má každé divadlo své publikum. Je sice pravda, že můžeme s Komorní scénou Aréna soupeřit o diváka, ale spíš se jen tak špičkujeme. Kolegové nám říkají, že nejsme Divadlem roku, ale my jim na oplátku říkáme: Vy zase nemáte tolik Thálií.