Bunkry a vodka na talíři aneb Quinn a Pivovarov v Domě umění

Ještě před rokem by si Dům umění podobnou výstavu nemohl dovolit, neboť galerie nedisponovala kvalitní klimatizací a nemohla umělcům zvučných jmen zajistit dostatečně bezpečné prostředí pro jejich díla. Ředitel galerie Jiří Jůza ale na čtvrteční vernisáži především zdůraznil, že známý současný britský vizuální umělec Ged Quinn by v Ostravě nemohl nikdy vystavovat, kdyby si patronát nad periferní galerií „kdesi mezi ocelárnami a haldami“ nevzala přední česká výstavní síň – pražské Rudolfinum.

Kurátor Rudolfina Petr Nedoma má v uměleckém světě skvělé jméno a do Prahy dokáže přilákat leckoho, nyní se ale nadchl myšlenkou, že dobré umění je třeba vyvážet i do provincií. Začalo to holportem s Ostravou, Nedoma ale myslí i na další místa. „Dovedu si představit, že podobně dostaneme výstavu do Brna nebo do Bratislavy,“ řekl Nedoma na čtvrteční vernisáži, načež se pustil do obšírného představování díla vystavených (nicméně nepřítomných) umělců.

V hledáčku Pera Nedomy a Jiřího Jůzy bylo samozřejmě napřed velké britské jméno: Ged Quinn. „Když jsem se podrobně seznámil s jeho dílem, hned se mi vybavilo, jak blízko má ke Quinnovi náš Viktor Pivovarov,“ vysvětlil Nedoma, proč s Quinnem vystavil i pražského malíře ruského původu. Soulad je to vskutku nepřehlédnutelný, oba umělci jsou bytostnými malíři, kteří mají nutkavou potřebu souznít s nejlepšími klasiky evropské malby uplynulých století. Ctít je, poklonit se jejich dílu, zároveň ale klasiku revitalizovat a s dosti černým humorem jí dávat nové významy.

Slavné ikonické náměty, které tak důvěrně zná každý čtenář Dějin umění Josého Pijoána, oba umělci posunují do současnosti. „Pivovarov i Quinn nepřistupují k dějinám malby s topornou úctou, ale spíše jako k zásobárně motivů,“ říká o malířích kurátor Nedoma. Zbytek ale nechává na návštěvníkovi galerie. „Klíč k pochopení těchto obrazů je často zastřený na způsob starobylých hádanek,“ dodá poněkud tajemně.

Napřed ale do galerie nahlédněme bez hádanek. Třeba citrony Viktora Pivovarova odkazují ke slavnému obrazu Jedlíci brambor Vincenta van Gogha. V podání pražského Rusa jsou to ovšem velmi svérázní Jedlíci citrónů. Trochu surrealističtí a zároveň rusky masochističtí. Obdobně si Ged Quin zvolil jako východisko pro sérii zátiší s cukrářskými zákusky fotografické dílo Paula Virilia s názvem Archeologie bunkrů. „Virilio vytvořil svůj projekt v letech 1958-65 a vystavil jej v Paříži v roce 1975. Jeho fascinace vychází zčásti z představy bunkrů jako hranice, která brání v přístupu k moři. To se mi dobře hodilo k rozšíření diskuse na ideologii Třetí říše,“ vysvětluje Ged Quinn v doprovodném materiálu, který poslal do Ostravy.

Kurátor Petr Nedoma ale návštěvníky galerie uklidňuje, že jejich úkolem není zkouška z dějin umění a nutně nemusejí určovat, z jakých známých děl si Quinn s Pivovarovem utahují. Návštěvník je tvor svobodomyslný, který klidně může ignorovat i popisky a jen se nechat unášet fantazií. U Quinnových bunkrů, které jsou namalovány jako dorty na talířích, podnosech a ubrusech, si třeba každý obyvatel Ostravska musí nutně vybavit nepřehlédnutelné linie hraničních opevnění v okolí města. Onu temnotu betonových monster, která se táhnou od Bohumína přes Šilheřovice a Darkovičky až po Háj u Opavy, kde je jeden obrovský železobetonový dort dokonce dodnes zakopán pod zem jako několikapatrový sváteční zákusek.

Pivovarov zase mnohému divákovi potvrzuje, co si našinec myslí o ruské duši. Na plátnech vidíme zátiší s čajovou konvicí, knihy v azbuce, sušené rybičky, vajíčko, to vše jsou ale jen atributy všeobjímající slovanské duše, kterou cítíme za obrazy. Temnotu bujarých večírků s mnoha litry vodky či opilého básníka, který recituje Puškina na balkoně v osmém poschodí paneláku. Krása. Mimochodem, byly by to skvostné ilustrace k Jerofejevovu kultovnímu románu Moskva – Petušky a vlastně i úžasné kulisy ke stejnojmennému představení, které se občas hraje na malé scéně Divadla Antonína Dvořáka.

Ged Quinn a Viktor Pivovarov vystavují v Domě umění až do 20. července.