Eva Dřízgová-Jirušová s klavíristou Bártou na novém CD objevuje severskou romantiku

Říká vám něco jméno Christian Sinding? Ne. Bohužel. Znáte něco od Sindinga? Popravdě ne. Takové odpovědi jsem obdržel od hudebníků a studentů konzervatoří. Nakonec jsem volavku přece jen ulovil: „Znám jeho sonáty, ale žádnou jsem nehrál. Na to je příliš neznámý“, odvětil jeden violoncellista na dotaz, zda něco ví o tomto norském skladateli.

Christian Sinding (1856-1941) je patrně druhý nejvýznamnější norský hudební romantik po Edvardu Griegovi. Mezi těmito dvěma skladateli se někdy vytvářela umělá rivalita – nepatřičně, protože Grieg patřil k jiné generaci, narozené okolo roku 1840. Srovnávání jejich stylů je však stejně zcestné, jako porovnávat styl Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Zanechme tedy hned z počátku lichých přirovnávání a povězme si něco o tomto zajímavém muži.

Sinding se narodil v Kongsbergu, městečku, které v minulosti slulo obdobnou pověstí jako Kutná Hora: dolovalo se tam stříbro, dnes se jedná o centrum high-tech technologií. Z hudby, kromě narození jednoho z nejvýznamnějších norských skladatelů, nemá příliš co nabídnout. Snad kromě prestižního Jazz festivalu, který od roku 1964 hostil například B. B. Kinga, Dianu Krall, Johna Scofielda apod.

Sinding se ve vlasti dlouho nezdržel. Většinu svého života strávil v Německu, a tak jeho tvorba postrádá typické národní znaky, které začal do své hudby po roce 1865 vkládat starší Grieg (bourdonové basy, mody, stylizace lidových tanců). Sindingův romantismus je přitlumený a opatrný. Zajímavostí je, že skladatel v roce 1941, paradoxně jen 8 týdnů před svou smrtí, vstoupil do norské odnože nacistické strany. Kontroverzní čin byl omlouván pokročilou demencí, způsobenou chorobou, kterou více než osmdesátiletý skladatel již několik let trpěl.

Podíváme-li se na booklet, spatříme zajímavou scenérii: V popředí stojí starý rozsochatý strom s obnaženými kořeny – kolem něj sněhobílo. Zadní plán komponovaného obrázku dává nahlédnout do norské krajiny s věží kostela po levé a horskými štíty po pravé straně. Patrně obraz běžné norské scenérie. Ten strom však dává obrázku hlubší rozměr. Jako by byl personifikací skladatele, jehož dílo, vytrženo z podloží své doby a země, proniká v nahrávce k soudobému posluchači a aktivizuje naši pozornost.

Společný počin Evy Dřízgové a Michala Bárty obsahuje mnoho zajímavého. Přináší tři ukázky skladatelovy písňové tvorby a klavírní sonáty op. 91 z roku 1909. První skladbou je šest písní na Chlapcův kouzelný roh op. 15 z roku 1888 (Des Knaben Wunderhorn). Tato svého času nesmírně populární sbírka lidové slovesnosti inspirovala mnoho skladatelů (od Webera po Schoenberga) k hudební tvorbě. Sinding nijak nevybočuje z typizovaného modelu romantické písně. V případě rýmovaného schématu využívá strofickou pravidelnost, expoziční charakter motivické práce vyhovuje nejčastěji malé třídílné formě s reprízou. Sindingovy písně nejsou příliš originálními díly. Přesto však mají v jímavé prostotě a lyrické konejšivosti své kouzlo, které se Dřízgové daří přesvědčivě vyvolat. Další skladby na disku nijak výrazně nevybočují z naznačeného standardu. Ať už se jedná o dvě písně z op. 109 (Balladen und Lieder) nebo šest písní Alte Weisen op. 1 z roku 1885 (zde především melodicky úchvatná Wie glänzt der helle Mond).

Nositelka dvou Thálií Dřízgová Sindingem rozšířila svou početnou diskografii o další skvělý moment. V Bártovi má ideálního kolegu. Jejich hudební dialog je veden ohleduplně s vědomím důležitosti úlohy romantického klavírního partu. Dřízgová uchvacuje i v nejtišších polohách jejího stylově univerzálního sopránu.

Bárta v poslední skladbě alba, klavírní sonátě op. 91, nenechává nikoho na pochybách o jeho interpretační suverenitě. Třívětou skladbu vystavěl znamenitě, krajní rychlé věty jsou technicky precizní a přesto výrazově mnohotvárné. Vrcholem je pak střední věta Andante, která variačně zpracovává chorálně zabarvené téma, jež je volným způsobem zpracováno v nápaditých proměnách. Zde se Sinding představuje ve vrcholné formě.

Společné album sopranistky Dřízgové a klavíristy Michala Bárty je výrazným dramaturgickým počinem, který je odvážný a potřebný. Zaplňuje mezeru, která v oblasti interpretace romantické hudební literatury není zdaleka vyplněna. Album je opatřeno výtvarně minimalistickým, ale přiléhavým obalem (fotografie Daniela Lachovského a Ivana Korče). Musím si jen postesknout, že k obalu nejsou přiloženy texty písní. Takto si posluchač může pouze domýšlet, jaká dramata se skrývají za názvy písní jako např. Es starben zwei Schwestern.

Pevně věřím, že si Sindingova hudba v kvalitní interpretaci renomovaných ostravských umělců najde své posluchače.