Malíř a chartista vyhnaný z Ostravy se vrací zpět se žulou v dlaních

Když Tomáše Haleše estébáci ve druhé půli osmdesátých let vyhnali i s rodinou z republiky jakožto nebezpečného svobodomyslného jedince, ztratil malíř chuť i na štětec a paletu. Ve Vídni našel funkční demokracii, řád i důvěru mezi lidmi, nic z toho však podle něho v českých zemích nefunguje ani čtvrt století po sametu, proto raději zůstává Vídeňákem.

Znova se Haleš intenzivně rozmaloval až v roce 2011, za což mohla hlavně nabídka přátel, zda si nechce pronajmout ateliér v Praze. Výsledkem byla malířská smršť, logická reakce na půst, který si bytostně abstraktní malíř nadělil na tak dlouhá léta. Obrazy z tohoto období viděli Ostravané v roce 2012 na výstavě Gemälde – meldování z Vídně, na které chtěl Haleš představit všechna témata, kterými se aktuálně zaobíral.

Koncentrační tábory v Severní Koreji, ostravské vzpomínky na Frýdlantské mosty, koksovnu Karolina i parní lokomotivy, zároveň však jiným obrazem uctil svého zesnulého přítele Ivana Martina Jirouse čili Magora, jehož rakev nesl v listopadu 2011 na hřbitov v Kostelním Vydří. A aby toho nebylo málo, přidal ještě svoje poklony gotickému mistru Giottovi, jehož barevné škály abstraktně přetavil.

Popisovaný třesk byl sympatický, Tomáš Haleš se vrátil na scénu se vší parádou, jen nebylo jasné, kam se bude ubírat jeho další tvorba. Dva roky poté ale přiváží do pověstného ostravského klubu Les hromadu rakouské žuly, která tomuhle lužnímu porostu s hlubokými bažinami piva konečně dodala pevné podloží. Tahle obrazná výtka má být především lehkou výčitkou klubu, v němž zatím kurátorská práce poněkud pokulhávala a vystavovalo se ledacos. S Halešem přišla naděje, že hosté k dobrému pivu budou dostávat i kvalitní porci vizuálního umění.

Haleš do Lesa přivezl žulovou stezku. Čtyři druhy žuly, které se vyskytují v kraji, kde nyní často působí: v okolí rakouského města Gmünd. Prvním typem žuly je šedo-bílá Herrschenbergerská hrubozrnná žula a dalším šedo-černý diorit. Malíř jde po stopě těchto struktur, svobodně a se stejně čirým rozhodnutím, s jakým se kdysi rozhodl podepsat Chartu 77. Uvolněná mysl a stoický klid umělce, který toho opravdu hodně zažil. Ne sice tolik, co tato rakouská žula, ale nějak si podvědomě rozumí.

Haleš maluje barvami i popelem, podle toho, jak kameni zrovna naslouchá. Tmavé žuly ho inspirují k temným polohám, ty světlejší a barevnější (šedo-modrá aalfangská jemnozrnná žula a modrá schremská jemnozrnná žula) až skoro k impresionistickým tónům a barevnosti, v několika případech ale až na hranu, kdy se osobitost vytrácí a štětec se nebezpečně dotýká obrazů „rádoby mystických“ či „léčivých“, nebo jak vlastně nazvat tohle pokušení. Haleš ale do podobné pasti nemá šanci spadnout, jen zkouší, jak se dá rozhoupat lávka. A jako správné dítě undergroundu se přitom odvážně vznáší vysoko nad vodním tokem a chvíli poté klouže na samé hladině.