Malíř Vladimír Houdek přivezl do Vítkovic Kanoucí šíři i nahé baletky 

Mezi synonyma pozoruhodnosti patří například slova zajímavý, pamětihodný či význačný. Vladimír Houdek je určitě zjev zajímavý, čehož si odborná výtvarná veřejnost poprvé všimla už v roce 2010, kdy dostal Cenu kritiky za mladou malbu, přičemž o dva roky později přišla i Cena Jindřicha Chalupeckého, nejrespektovanější trofej v oboru. O Houdkovi se pak v uměleckých kavárnách říkalo, že získáním Chalupeckého ceny vrátil čest i malbě jako takové. „České prostředí totiž dost trpělo sentimentem, že je malby málo a vše ovládá neokonceptualismus,“ připomněl na Houdkově středeční vernisáži v PLATO umělecký manažer Marek Pokorný.

Houdek ovšem k malbě od počátku přistupoval i jako konceptualista a v tomto směru prošel paradoxně podobným vývojem jako mladý ostravský malíř Josef Mladějovský, jenž od pondělí vystavuje ve foyer Divadla Antonína Dvořáka. Oba napřed zaujali kritiku nebývale intenzivní malířskou machou, dokonce s občasnými figurativními prvky, oba ale záhy dospěli k potřebě dát svému dílu nějakou zastřešující filozofii. Mladějovský se ponořil do jemně groteskního konceptu o hledání pravdy, Houdek měl větší ambice a celou výstavu v PLATO pojal jako scénický projekt pro barvy a štětce, literární pásmo a filmovou báseň.

Nejzajímavější je malířská část výstavy, pro což je u absolventa AVU v ateliéru malby Vladimíra Skrepla logický předpoklad. Pětadvacet nových obrazů Houdek rozvěsil v hlavní výstavní síni, která oproti minulým instalacím konečně doznala i architektonickou proměnu. Místo klasického galerijního sálu, jak jsme ho dosud znali, je nyní prostor rozhýbán do pozoruhodného bludiště, v němž divák dostává i dost intimního prostoru na prožití vystavených děl.

Expozice dostala název Kanoucí šíře, se slzami kanoucími po lících návštěvníků se tu ale nesetkáme, ačkoliv jistý emoční náboj obrazy přece vyvolávají. Hlavní je ale šíře kanoucí z pomyslného oka na plátnech. Z kruhu, který tvoří středobod většiny obrazů, přičemž malíř si tenhle jednoduchý a vždy působivý symbol určitě nevybral náhodně. Kruh symbolizuje jednotu, absolutnost, hloubku, věčnost i harmonii. Kruh diváka vždycky přitáhne, teď jen vymyslet, aby se neproměnil v nudnou abstrakci, jak se to už podařilo mnoha malířům, kteří díky tomuto přitažlivému symbolu svoje dílo nakonec zakleli do bludného kruhu.

Houdek má ale razanci Mikuláše Medka i poetiku Františka Kupky, takže mu zatím žádné bezcílné bloudění po malířské scéně nehrozí. Jeho dílo navíc nesklouzává k dekorativnosti, ani nesmrdí mystikou, přece však dýchá zvláštní patinou, která je osobitou syntézou výtvarného umění celého dvacátého století. Houdek rozhodně neurazí a při prvním setkání dokonce fascinuje, takže divák většinou nezapochybuje nad metály, kterými je autor ověnčen. Ani nad zájmem předních evropských galerií zrovna o tohle dílo české provenience.

Kanoucí šíře dostala v PLATO i filmovou tvář v podobě poetického tanečního čísla v kulisách Vladimíra Houdka. V jímavém melodramatu je něco z poetiky Františka Drtikola (a zdaleka nejde jen o nahé tanečnice Pražského komorního baletu, ale i z Hrubínovy a Vláčilovy Romance pro křídlovku. Nahlédnutím do vystaveného Houdkova libreta, dle kterého bylo video natočeno, nicméně mnoho nezmoudříme. Ve filmu se však naštěstí libreto necituje, text je totiž dost těžkopádný. Vážnost mu sice mají dodat často až patetické fráze, k dobré poezii je ale hodně daleko: „Jsme popřením tvého středu./ Jsme směr pohybu tvého nitra./ Jsme chůze./ Jsme./ Ty i já.“

Jsme chůze, budiž tedy. Do Gongu za Houdkovými kruhy je to z centra Ostravy docela příjemná procházka industriálními kulisami a tahle výstava rozhodně stojí za pozornost. Jsme. Pro tebe i pro mě. Ty i já. A VSTUP JE ZDARMA!

Výstava Vladimíra Houdka Kanoucí šíře potrvá v GMO PLATO ve vítkovickém Gongu do 28. srpna 2014.