Vychází unikátní publikace Briketa, která obsahuje 162 básní o Ostravě

S nápadem vydat obsáhlý výbor z ostravské poezie přišli pánové Pavel Řehořík a Petr Minařík z Větrných mlýnů. V ocelovém srdci republiky totiž dosud žádný výbor z veškeré ostravské poezie i poezie o Ostravě nevznikl. Vydáno bylo jen několik tematických sborníků, například s básněmi o hornictví, o Petru Bezručovi nebo o hutnictví.

Ostrava samozřejmě nemá tak dlouhou básnickou tradici, jakou se může chlubit Brno či Praha. „Je to země klasické tmy kulturní, beznadějným úhorem, kde dařilo se nanejvýš parazitům civilizace, nikoliv však civilizaci samé,“ napsal o ostravském kulturním podhoubí v roce 1906 redaktor Ostravského deníku. A veškeré dosavadní snahy učinit z Ostravy kulturní město prý byly tehdy marné: „Vyskytovaly se tak porůznu a chorobně, že se nedalo od nich očekávat zhola nic.“ Ostrava tak byla považována za město „na kulturně nejnižším stupni“.

A přece se v Ostravě už před sto lety psala poezie, byť to byly často jen epigonské pokusy, což je třeba případ básníka, jenž se podepisoval jako M. Kurt (vlastním jménem Maxmilián Kunert). Kurt byl ohromen Bezručem a toužil napsat svoje Slezské písně, podobně jako třeba básník Čechoslav Ostravický nebo Lev K. Karvinský. A přáním vydavatele Brikety zase bylo vzkřísit zapomenuté básníky z počátku dějin ostravské literatury, ovšem stejně tak i pěvce komunismu z let padesátých či básníky disentu z časů normalizace. To vše navíc zkonfrontovat s poezií, která v Ostravě vzniká dnes.

Sestavením výboru byl pověřen autor těchto řádků – básník a publicista časopisu Týden Ivan Motýl, s jehož jménem se čtenáři Ostravanu.cz potkávají v rubrice Obraz a slovo. Editor měl zcela volné ruce, jak knihu sestavit. Napřed proto „nominoval“ do Brikety na 250 autorů, nicméně v poslední fázi příprav zrubal výběr na 123 jmen. Mnoho autorů se tak v knize nakonec neobjevilo, důvodem ale nebyla nízká kvalita poezie, tito básníci prostě nezapadli do subjektivní koncepce editora, jenž výbor rozčlenil na čtrnáct tematických kapitol. Nakladatelství Větrné mlýny ovšem přislíbilo, že projekt bude pokračovat i druhým dílem, v němž se dostane třeba i na zatím opomenutého Břetislava Uhláře, Františka Sokola Tůmu, Vladimíra Jana Horáka či Jardu Struhalu.

Jen kvalita opravdu není měřítkem, dle kterého byla Briketa připravena. Čím odpornější budovatelská báseň z padesátých let, tím měla například větší šanci na zařazení do kapitoly s názvem: Nová, krásná, veliká, pro horníka, hutníka. Právě v tomto oddíle se čtenář setká i s jedním z dnes nejproslulejších světových autorů. Milan Kundera totiž v roce 1953 napsal i jednu báseň o Ostravě, z níž si dovolujeme citovat:

Tu náhle dotkla se ho píseň nenadálá.
(To asi nahoře šla mládež v ulicích.)
Písnička zdaleka, jen slabě zaznívala:
„… my chlapci ze šachet,
ostravští horníci…“
Poslouchal zasněně:
„… strana nám zamává,
z černých bud vyroste
krásnější Ostrava.
Překrásná Ostrava
v zelených ulicích,
kde budou domov mít
ostravští horníci!…“

Hned první oddíl Brikety s názvem Postavy v různých fázích trosky je zase výborem z básní, které odhalují tu nejstinnější tvář Ostravy. Tedy sociální bídu, zločinnost či alkoholismus. Třeba již zmiňovaný básník Lev K. Karvinský sepsal příběh havíře, který opět propil další výplatu a domů už se neměl odvahu vrátit. Báseň z roku 1919 končí takto:

Třicet zlatých, pěkných, bílých
od výplaty v kapse není.
Žena? Děti? — Čekají ho
celou noc do kuropění. 

Třicet bílých bříz kol cesty
chví se v záři slunka zlaté.
Oběšence ráno našli
mladé břízce na třicáté.

Lásce je zase věnován oddíl Vzkypění cév, v němž mimo jiné najdeme básně Hnáta Daňka, Stanislava Sohra, Michala Čapka i jeho bratra Karla Jana Čapka, Jiřího Veselského, Vojtěcha Martínka, Jaromíra Šavrdy, Milana Šťastného, Ilony, Rozehnalové, Zdeňka Bára, Oskara Mainxe či Yvetty Ellerové. Autorem následující básně ze stejné kapitoly je kardiochirurg Fakultní nemocnice Ostrava Radovan Jursa.

Ale já nemám báseň o srdci
já ani nevím
zdali je prázdné nebo přetéká
já nevím o co bych opřel žebřík Jákobův
já jenom strach
jak třetí rozměr stínu
položený cítím v zádech 

Briketa přináší i obsáhlé medailonky o jednotlivých básnících, většinou s citacemi z rozhovorů, které svého času autoři poskytli tisku či jiným médiím. Každá kapitole je pak uvedena dobovým zpravodajstvím. Například oddílu Pravidla normalizace mimo jiné předchází tato výmluvná citace z projevu tajemníka KV KSČ v Ostravě Ladislava Brumka z roku 1988: „Patříme k několika málo státům na světě, v nichž dělnická třída vlastní zbraně pro případ, že by bylo třeba socialistickou republiku hájit. Dát dělníkům zbraně se neodváží ani ten nejdemokratičtější buržoazní stát.“

Briketa se vyrábí z uhelného prachu, který se v briketovacím lisu stlačí za vysokého tlaku do patřičného tvaru, obvykle zakulaceného kvádru. Editor Brikety také nabíral uhelný prach z ostravských hald a vylisoval ho v básnickou Briketu. Teď je na čtenáři, jak tento subjektivní výbor z ostravského „poetického veškerenstva“ přijme.

Slavnostní uvedení Brikety, lépe řečeno její podpálení, je ohlášeno na pátek 23. května v 18 hodin v Galerii Rubrum na přívozském náměstí.