Malíř Josef Mladějovský: Na Ostravsku jsou mé práce vnímány až moc vážně

Od pondělí 12. května vystavujete v nové galerii ve foyer v Divadle Antonína Dvořáka. Vztah mnoha výtvarníků k divadlu je ale chladný, vizuální umělci se jednoduše nechtějí rozptylovat jiným žánrem. Jaká je váš vztah k divadlu? A jaké představení jste viděl naposledy?

Můj vztah k divadlu je tedy typicky výtvarnický. Nechci se tímto žánrem příliš rozptylovat.Ale ne, teď vážně – dělám si tak trochu legraci, protože ve Frýdlantě v Čechách mám jeden oblíbený ochotnický soubor (Frýdlatské dramatiky), který mě svým vtipem a hloubkou vždycky zaujme. No a taky si pamatuji na skvělé představení Dejvického divadla Teremin. To mě bavilo.

Vaše geometrické instalace jsou docela scénické a dovedu si je docela dobře představit jako kulisy k nějakému komornímu představení filozofického rázu nebo třeba i k absurdním dramatům, k nějakému Beckettovi nebo Bernhardovi. Nemáte scénografické ambice?

Mně se zdá, že tu scénografičnost spíš vytvářejí panely, na kterých se ve foyer instaluje. Úplně jinak by to vyznělo v galerii na bílé stěně vedle sebe. Tak jsem to původně zamýšlel. Hotovou instalaci jsem ještě neviděl, ale dokážu si představit, že to vypadá jako kulisy. Ale třeba se mi to bude líbit. Každopádně za pár let se na to stejně zapomene a taková katastrofa ty panely nejsou.

Vaše dílo působí zadumaně, kladete si neustále zásadní životní otázky, třeba právě v práci Žebříček hodnot, dle které se jmenuje i celá ostravská výstava. Na PRAVDU se v tomhle konceptuálním díle díváte různým počtem úhlů, pěti, osmi, dvanácti… Proč se vlastně zaobíráte právě hierarchií hodnot či hodnotovou orientací člověka?

Ono to zas až tak zadumané není. Akorát v ostravském prostředí se setkávám s tím, že mé práce kurátoři a teoretici vnímají bez nadsázky a vtipu, které jsou v nich přítomné. To je asi specifikum tohoto regionu. Jsme tu příliš zaměstnaní a nejsou myšlenky na vtipy… Moje práce je o tom, jak byla absurdní ambice modernistických umělců v čele s Kandinským, Malevičem a dalších změnit uměním svět. Modernisté promýšleli takové nové lepší zítřky, podobně jako komunisté, ale chtěli použít daleko humánnější metody. Nechtěli lidi zavírat do koncentračních táborů, ale do galerií a konzumací umění z nich dělat lepší lidi. Řekněte, není to krásně naivní? A o tom ta moje tvorba mimo jiné je. Řekl jsem si s drzostí umělcům vlastní, že kruh, čtverec a trojúhelník budou pravda, půlka tvarů bude polopravda a prázdné plátno lež. Pak se z toho zrodil třeba osmiúhelník jako osm úhlů pohledu na pravdu. Protože se říká, že je to o úhlu pohledu a každý ho má trochu jiný. Dál už byl jen krůček k žebříčku hodnot. Jsou to monochromní plátna s různými odstíny šedé, protože jde i o to, že barva je základní hodnota malby. Je to tedy i takový malířský žebříček barevných hodnot. Můžete to vnímat různě.

Když už jsme u těch hodnot, jak vypadá váš osobní žebříček?

Na to bych raději neodpovídal, protože by to vyznělo pateticky. Pokud to někoho zajímá, tak mu to na vernisáži nebo při osobním rozhovoru rád řeknu, ale takhle se mi to říkat nechce.

Cena kritiky je oceněním pro nejlepší české malíře. V roce 2011 jste dostal v tomto klání třetí cenu, následně jste hodně vystavoval (Karlovy Vary, Praha, Brno aj.), ovšem loni o vás nebylo moc slyšet. Oddechový čas, první tvůrčí krize, nezájem kurátorů, nedostatek času na tvorbu nebo za tím jsou úplně jiné důvody?

Od všeho trochu. První tvůrčí krize to určitě nebyla, těch už mám za sebou několik. Zvykám si na ně. A už se tak nebojím jako dřív, že něco nového nepřijde. A jestli přece ne, tak mě to netrápí. Jednou za čas koketuji s myšlenkou, že to zabalím úplně. Ale pak přijde inspirace a jedu dál. Času moc nemám, chodím do práce a jsem součástí církve, ve které se účastním spousty aktivit, které mi dávají minimálně stejný smysl jako práce na poli umění. A ještě dálkově studuji. Některé příležitosti vystavovat jsem musel kvůli času odříct, i když si každého zájmu vážím a snažím se na něj najít prostor.

Malbu jste vystudoval u Františka Kowolowského na Fakultě umění Ostravské univerzity. Jak moc pro vás byla důležitá tahle škola při vašem malířském vyzrávání?

Na konci druhého ročníku vysoké školy jsem se oženil a začal pracovat na plný úvazek v Domě umění, takže ta léta pro mě byla důležitá v přechodu od romantického tvoření ve vakuu školní instituce k soběstačnému způsobu života. To je asi to nejdůležitější, co se během těch pěti let stalo.

Co teď vlastně děláte, lze se uměním uživit?

Vím, že se uměním někteří lidé živí, takže to musí jít. Má to ale svoje specifika. Myslím si, že lidi, kteří se uměním živí, to berou jako podnikání, do kterého se musí hodně investovat, než začne vydělávat. Kdybych byl na umění finančně závislý já, vedlo by mě to do deformování mé tvůrčí práce. Jinak teď pracuji na jednom cyklu obrazů, který mám v plánu vystavit za půl roku ve Fiducii v Galerii Dole.

Zpátky do divadla, zatím se v nové galerii vystřídala docela velká jména: Daniel Balabán, Hana Puchová, Aleš Hudeček a Zbyněk Janáček. Jak je vám blízká jejich tvorba?

Od každého se mi něco líbí.

Jdete ovšem výrazně jinou cestou než třeba Aleš Hudeček. Z malíře se stal spíše filozofující konceptualista, proto si vás asi do divadla vybral kurátor Martin Klimeš, jenž tíhne k tvorbě tohoto typu. Budou vašemu dílu rozumět i diváci, kteří přijdou třeba na romantickou komedii Perfect Days nebo na Labutí jezero?

Vlastně netuším, proč si mě Martin vybral, ale mám zkušenost, že mé tvorbě rozumí i lidi, kteří nepřemýšlí komplikovaně, takže nemám strach.

Vernisáž výstavy Josefa Mladějovského Žebříček hodnot se koná v pondělí 12. května v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Otevřena bude do 29. června, vždy hodinu před každým představením.