Zlata Holušová (2/2): Mám trochu obavu, jestli jsme to letos s programem nepřehnali

Už před prvním ročníkem Colours of Ostrava, tedy před třinácti lety, se médiích hovořilo o tom, že Ostrava zažije festival, který výrazně změní tvář města. Mám takový dojem, že první a z dnešního pohledu skromný ročník jsi už tehdy brala jako zkušební a už od počátku jsi měla ambice dělat festival v mnohem větším měřítku…

Je pravda, že už tehdy jsem chtěla dělat opravdu velký festival. Mým vzorem byl festival v Rudolstadtu, který jsem znala a věděla jsem, že festival uprostřed města může dobře fungovat. Už zpočátku jsem měla štěstí, že tato myšlenka zaujala partnery a že na ni kývla i radnice obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, kde se zejména tehdejší místostarosta Vilém Antončík za to postavil a dokázal prosadit politické rozhodnutí pustit festival do centra města a potom bral ty telefony a trpělivě vysvětloval všem kritikům, aby festival tolerovali. Na počátku se sešla celá řada šťastných okolností ve spojení se silnou vizí a se zkušenostmi s pořádáním festivalů, které jsem za sebou už měla. K tomu přispěla šťastná konstelace na radnici, která uznala, že slogan Colours of Ostrava je pro ni důležitý, protože do té doby mělo město přídomek Černá Ostrava. Název jsem vymyslela právě jako kontrapunkt k tomu, že zbytek republiky Ostravu vnímal jako černé město. Město tušilo, že může jít o symbol, který bude pro něj zajímavý i z marketingového hlediska. Myslím si, že v tomto je naše myšlenka absolutně čistá a věřím, že festival vidí pozitivně i většina Ostraváků, kteří na Colours jinak nechodí. Chceme, aby nás lidé, kteří se o hudbu nezajímají, neviděli jako nechtěný bordel, ale jako kulturní událost, která je tak dobrá, že stojí minimálně za to, aby byla tolerována. A v prvních letech to bylo hodně o toleranci, navíc jsme to tehdy dělali v podstatě zadarmo a po zvláště po druhém ročníku nám zůstaly opravdu obrovské miliónové dluhy.

Jak je možné, že i s takovými dluhy jste pokračovali dále? To byl hodně velký risk.

Moji tehdejší společníci se po těch finančních propadech rozhodli dále na festivalu nepodílet. Ale já jsem té myšlence věřila a věděla jsem přesně, co chci. Navíc nejsem zvyklá nechávat po sobě dluhy. Hodně důležité bylo, že po druhém ročníku řekla Česká spořitelna, že do toho půjde s námi, takže zde tehdy byla určitá jistota finančního zázemí. V tu chvíli už jsem byla sama na vlastní triko, ale o to více jsem mohla být odvážnější, protože jsem nemusela nikoho přesvědčovat, ať se mnou riskuje. Od té doby jsem už riskovala jen sama za sebe.

Následovalo několik ročníků v sousedství Slezskoostravského hradu a na Černé louce, než přišel Jan Světlík…

Bylo to tak, že přišel ředitel Dolní oblasti Vítkovice Petr Koudela, který mi jednoho dne zavolal a řekl mi, že má pro mne návrh. Přivedl mne před obrovský prales náletových dřevin a strnisek a řekl, že tady by se mohl konat festival… Já miluji výzvy a navíc mám vedle sebe Dana Krečmera, se kterým spolupracuji asi šestnáct let od dob Dolnolhotského bubnu. Za tu dobu se vypracoval na fantastického manažera, který je můj zásadní společník na mé cestě. Byl to právě on, kterému poté, co mne oslovil Petr Koudela, zasvítily oči, a který řekl: Víš, já už na té Černé louce znám každý metr, každý patník, tam už se nedá nic vymyslet… Navíc v té době už festival neměl kam růst, byl vždycky vyprodán a nedalo už se nic nového vymýšlet. Díky tomu, že pan Světlík je znám tím, že drží slovo a dokázal v Ostravě věci, které jsou v Česku naprosto nevídané, a jeho lidé pracují výrazně nad hranicí běžného normálu, jsme se rozhodli do toho jít.

Letošní ročník bude v pořadí už třetí v novém areálu. Do jeho zahájení zbývá něco málo přes dva měsíce. Jaké máš v této době pocity?

Letos jsem tak trošku nervózní, jestli jsme to s bohatostí programu dokonce až nepřehnali. Tím, že jsme rozhodli předsunout Festival v ulicích ještě před Colours, jsme vytvořili další složitý a strukturovaný program. V rámci Festivalu v ulicích proběhnou navíc sportovní hry, bude to speciální zábava s různými druhy netradičních sportů, proběhne také Gastronomický festival a mezinárodní konference Crossroads.

U konference Crossroads, která bude letošní novinkou, bych se rád zastavil, o co půjde?

Bude to první mezinárodní konference svého druhu, která má seznámit zahraniční novináře a dramaturgy světových festivalů se současnou českou hudbou. Nejprve proběhne konference v Gongu a pak odpoledne showcase koncerty v klubech Cooultour a Marley . Na akci vystoupí v rychlém sledu po sobě jedenáct českých kapel – Bezobratři, Vertigo, Beata Bocek, Jitka Šuranská,  Clarinet Factory, Vložte kočku, Milokraj, Dva, Kittchen, Nylon  Jail a Čankišou, které vybrali pro tuto příležitost naši přední hudební publicisté  a dramaturgové.

Co vás vedlo k takovému kroku?

Velmi často se mi stává na zahraničních veletrzích, že se mne kolegové z jiných festivalů ptají, které české kapely bych jim doporučila. Na WOMEX nás jezdí asi dvanáctičlenná skupinka organizátorů různých akcí a koncertů a každoročně tam máme asi hodinovou diskusi na téma, které české kapely by mohly zaujmout publikum i za hranicemi. Zatím jsme většinou skončili u toho, že se na ničem neshodneme, což je strašné zjištění zejména ve světle toho, o čem jsem mluvila v první části rozhovoru, tedy že se u nás za komunistů toho moc nedělo. Nakonec si ale člověk uvědomí, že to není zas tak pravda, byli tady zcela originální  Psí vojáci, Jablkoň, Už jsme doma, Bittová, Z kopce  a další. To byly naprosto výjimečné a zajímavé kapely. A když se člověk podívá na dnešní českou hudbu, tak jakoby nic tak silného a původního se tam ihned nejeví. Nepřišla žádná vlna kapel, o kterých by si člověk řekl, že jsou tak výjimečné , by mohly zaujmout i za hranicemi. A právě proto jsme se rozhodli, že tento problém zkusíme pojmenovat a ty kapely najít  oslovili jsme celou plejádu hudebních publicistů, které jsme požádali o jejich tipy na kapely, které by se mohly podle jejich názorů prosadit v zahraničí. Sešlo se nám  asi 40  odpovědí. A moc všem hudebním kolegům za to děkuji.  Na jejich základě pak sedmičlenná porota  statečných vybrala jedenáct kapel. Některé tipy byly naprosto jednoznačné – třeba na kapelách Vložte kočku a Nylon Jail se shodli téměř všichni…. Zatím je na konferenci Crossroads přihlášených asi čtyřicet hudebních publicistů z celého světa, což je docela impozantní počet. Přijedou jak publicisté z evropských zemí, tak i ze zámoří, například šéfdramaturg festivalu v Kamerunu a osobnosti prestižních  hudebních periodik. Vytváříme si tím sice  nové výzvy a náročné úkoly ale doufáme, že konference bude úspěšná a že se na ni přijdou podívat i lidé z celé republiky.

Zmínila jsi, že Festival v ulicích se letos nebude konat souběžně s Colours, ale vypukne už na začátku týdne. Bude zaměřen hlavně na Ostraváky, nebo počítáte spíše s tím, že se do města sjedou návštěvníci na celý týden?

Já věřím tomu, že přijedou lidé na celý týden a užijí si to se vším všudy. Kemp pod Slezskoostravským hradem  je  už nyní možno rezervovat na našich stránkách a být v Ostravě už od pondělka a užít si celý náš Colours week,. Bude připravena nabídka nejenom pro hudební fanoušky, ale i pro celé rodiny s dětmi, které nemají dost peněz, aby si mohly dovolit koupit vstupenky na samotný festival. Ti všichni budou moci zažít plnohodnotný festival už v úterý a ve středu.

Festival v ulicích letos zavítá i do nově zrekonstruovaného Trojhalí mezi obchodním centrem Forum Nová Karolina a Dolní oblastí Vítkovic. Můžeš už prozradit nějaké detaily?

Protože centrum města bude rozkopané, rozhodli jsme se letos rezignovat na festivalovou scénu na Masarykově náměstí. Zároveň se ale v červenci otevírá zrekonstruované Trojhalí, takže dvě  hlavní scény Festivalu v ulicích budou situovány právě tam a na přilehlých loukách se pak bude konat doprovodný program. Zatím k tomu ale nechci prozrazovat více detailů, protože na toto téma se připravuje tisková konference.

Pojďme tedy k samotnému festivalu Colours of Ostrava. Budou zveřejněna ještě nějaká jména, nebo je program již definitivně uzavřen?

V tuto chvíli je program definitivně uzavřen. Sice nám stále přicházejí nabídky dalších zahraničních kapel, ale stejně jako každý rok můžu už jen litovat, že se již žádná do programu nevejde.

Jaké změny letos na návštěvníky čekají ve festivalovém areálu? Budou to spíše změny pozvolné, nebo chystáte něco, co lidi doslova praští do očí?

Určitě mohou letos návštěvníci čekat nové příjemné  změny. V areálu vznikla nová krásná silnice, která lidem zkrátí vzdálenosti mezi areály. Navíc letos poprvé bude k dispozici budova Světa techniky, kde budou umístěny hned tři scény. Kromě přesunuté filmové scény zde bude nová scéna věnovaná poezii a literatuře, jejíž program připravují Blanka Fišerová a Petr Hruška. Na to se strašně moc těším, protože to bude opravdu kouzelná záležitost. A absolutně průlomová věc pak bude scéna České televize, která bude pro všechny asi velmi překvapující, protože Česká televize se tam představí opravdu impozantním a zároveň dost náročným způsobem. Je to největší projekt, který televize dosud mimo svá studia dělala. Součástí této scény budou diskuse, přímé přenosy celé řady pořadů, například Tečka páteční noci, Dobré ráno a mnoho dalších pořadů.

Je začátek května, jak se v tuto chvíli prodávají vstupenky?

Je to opět lepší než v minulém roce, takže zatím můžeme být spokojeni. Věříme, že festival má své věrné fanoušky, kteří programu věří, i když spoustu účinkujících předem neznají. V tuto chvíli už se dokonce vyprodávají vstupenky na divadelní představení v Gongu, kde je počet míst omezený, takže pokud někdo stojí o divadlo Sklep a Komediograf nebo o Boleslava Polívku, který vystoupí v novém představení se svou dcerou, měl by si pospíšit, protože rezervace budou brzy pryč.

I letos přijedou ze zahraničí desítky interpretů. Když pomineme ty největší festivalové hvězdy, na která další jména jsi obzvláště hrdá?

Já jsem letos nejvíce hrdá na triumvirát interpretů, kteří představují symbol naděje pro každého z nás. Všichni tři mají za sebou velmi těžké životní příběhy. První z nich je zpěvák Charles Bradley, což byl tak velký příběh, že nakonec o něm byl natočen skvělý film Duše Soulu. Je neuvěřitelné, čím vším si ten člověk musel projít, než se po šedesátce dočkal nečekané slávy. Podobné je to s bluesmanem Seasick Stevem, který je autentickým cestovatelem jako z Kerouakových románů. I na něj se celosvětová sláva sesypala v době, kdy už to vůbec nečekal. A to samé platí o Johnu Grantovi, kterého také život nešetřil a který ohromil svět svým posledním albem nominovaným na spoustu prestižních cen. Je fascinující, že někdo může mít celý život nastaveny podmínky tím nejhorším možným způsobem a přesto se může, když vytrvá ve své cestě, najednou stát mezinárodní hvězdou, třeba i po šedesátce. Příběhy těchto tří muzikantů představují nádherný apel k optimismu a důkaz, že každý může svůj život vyhrát, pokud ho bude žít na sto procent.

Před časem jsem si přečetl diskusní fóra na internetu, kde se objevila kritika, že se na festivalu objevuje řada českých popových kapel, které těm zahraničním ani nesahají po kotníky a které na festivalu určeném pro náročnější publikum nemají co dělat. Co na to říkáš?

To je samozřejmě absurdní. Kdyby se ti kritikové podívali na program festivalu od jeho počátků, zjistili by, že tento typ kapel tam vždycky hrál. Festival byl vždy založen na tom, že nabízel to, co lidé znají a čeho se mohou zachytit, v kombinaci s tím, co musejí teprve objevit a s čím se musí poprat. Colours jsou pro všechny a myslím, že je to tak v pořádku. Nebylo by to v pořádku, kdyby se ukázalo, že to většina návštěvníků nechce, a kdyby před některými pódii bylo prázdno. Stejně kritizovaná byla loni účast Wanastovek, ale nakonec měly před pódiem natřískáno, a to hrály na druhé hlavní scéně. Ukazuje se, že si někdy je nálož těch neznámých kapel a nových vjemů tak silná, že může být příjemné slyšet mezi tím i něco důvěrně známého. Chápu, že lidé, kteří mají více alternativní myšlení a česká scéna je moc nezajímá, cítí potřebu se proti těmto kapelám vymezit. Možná, že kdyby mi bylo dvacet, chovala bych se stejně a také bych psala na Facebook, že takové kapely tam nechci. Ale protože už mi není dvacet a jsem tolerantnější, dobře vím, že tyhle kapely na festivale plní svou funkci a zároveň vím, že pokud někdo domácím popem pohrdá, má spoustu alternativ jít na úplně jiné a zcela nekomerční kapely.

Letošní ročník je sice ještě před námi, ale nedá mi to, abych se nezeptal na příští rok. V letopočtu se bude psát číslo 2015, které je pro mnoho Ostraváků symbolem zmařené naděje, protože se nepodařilo získat titul Evropské hlavní město kultury. Nejste v pokušení si příští rok se symbolikou tohoto letopočtu pohrát a ukázat Plzni, že Ostrava je na tom s kulturou lépe?

Ne, tohle mne vůbec nenapadlo a vůbec takto nepřemýšlím. My prostě děláme to, co umíme nejlépe, a rozhodně lze v příštím roce očekávat další růst a rozvoj festivalu. Samozřejmě si můžeme říkat, jak by to na Colours vypadalo, kdyby Ostrava ten titul získala…. Ale rozhodně nemá smysl se vůči Plzni vymezovat, vyhrála a přeju jí, ať má úspěch, a nám přeji, aby festival lidi bavil co nejdéle.

Čtěte také: Zlata Holušová (1/2): Málokdo z mladých dnes pochopí, jak byla hudba nedostupná