Herečka Pavla Gajdošíková: Moje cesta k herectví vedla přes folklór

Odkud vlastně pocházíte a co vás přivedlo do Ostravy?

Narodila jsem se v Otrokovicích a celé dětství strávila v duchu hudby, folklóru a odřených kolen na hřišti. Několik let jsem hrála na cimbál, na kytaru a zpívala. K divadlu mě přivedla náhoda, konkurs na jednu menší roli v muzikálu Šumař na střeše v Městském divadle ve Zlíně. Pak jsem zkusila přijímačky na Janáčkovu konzervatoř a od té doby jsem v Ostravě.

Takže stylizovaná fotografie, která zdobí vestibul Divadla Petra Bezruče, vás zachycuje v autentickém folklórním kroji?

Ano, taková cérka téměř z Valašska.

A co cérka z Valašska říká na „velkoměsto“ Ostrava?

Ostravu jsem si zamilovala pro její hořkosladký nádech. Pro její nedostupnost, specifičnost a ryzost přátelských vztahů. Nebýt toho korozivního vzduchu tady, tak se tu citím ještě lépe, ale i tak si vážím toho, že tu mohu působit a žít.

Co byste dělala v případě, kdyby magistrát zrušil Divadlo Petra Bezruče?

Šla bych se projít k řece.

A kdybyste měla dělat jinou profesi?

Nerada bych se divadla vzdala. Mám v oblibě taky hudbu, beru to ale spíše jako volnočasovou aktivitu a koníček. Jinak nemám problém se naučit novým věcem, abych se nějak uživila.

Cítíte se někdy jako šašek?

Ano, velice často.

A jak jste si připadala v okamžiku, když jste byla obsazena právě do role šaška v inscenaci Král Lear? Navíc ještě v atypické dvojroli s postavou Learovy dcery Kordélie?

Bylo to jako ve filmu Pán prstenů –  zpočátku jsem žádala, ať si ten prsten někdo vezme, nakonec jsem za tu příležitost ale byla skutečně ráda.  Vděčím za to nápadu naší dramaturgyně Daniele Jirmanové, spojit Kordélii ze šaškem.

Jak jste přijala možnost ztvárnit dvojroli?

V podstatě to byla jedna postava, převlečená Kordélie. Vím, že role šaška je napsaná pro staršího herce, který by měl vycházet ze svých zkušeností, takže mi v tomto případě trošku pomáhala postava královy nejmladší dcery. Ta mi byla bližší.  Musím ale hodně poděkovat kolegovi Norbertu Lichému, tatínkovi Learovi, který pro mne byl skutečnou oporou.

Stává se vám, že se rozčílíte?

Někdy asi ano. Někdy.

Jak jste se vyrovnávala s postavou Soni ve Strýčku Váňovi, která v některých scénách po stránce emotivní vybuchuje a metá židlemi?

Soňa mi je velice sympatická už jenom tím, že si své starosti dokáže dlouho držet v sobě a nepustit. Je ale taky člověk a je lidské občas ventilovat emoce. Proto ta poněkud překvapující scéna s židlemi.

Je to poměrně působivá scéna, kde se střídají emoce.

Vždy se snažím postavu pocítit do hloubky. Pravda, židle to schytají.

Setkání s Čechovem bylo v tomto případě první?

Ano a myslím si, že mne to dost ovlivnilo i pro práci na jiných rolích.

Vaši kolegové mají řadu jiných příležitostí jak se uplatnit i mimo domovskou scénu, můžete přiblížit vaše?

Spolu s mým kolegou a kamarádem Michalem Sedláčkem provázíme děti na koncertech Janáčkovy filharmonie. Myslím, že je to velice povedený projekt, jelikož to není jako klasický výchovný koncert, spíše nahlédnutí do příběhu, který je doprovázen známými skladbami a základními poznatky o hudbě a teorii. Na konci koncertu nás čeká vždy nějaké překvapení. Už jsme zpívali například Prodanou nevěstu, stepovali nebo třeba hráli na jeden cimbál. Je to někdy opravdu sranda.

Chodíte na Stodolní?

Někdy jí procházím, když se vracím domů z divadla. Raději ale navštěvuji méně zalidněné ulice. Občas navštěvuji klub Les, má takový sympatický název a je tam příjemně.

Co vás čeká do budoucna? Zůstanete Ostravě věrná?

Do budoucna mě čeká především sezóna Ztrát a nálezů v Divadle Petra Bezruče, která bude plná skvělých titulů. Ostravě zůstanu věrná.