Zlata Holušová (1/2): Málokdo z mladých dnes pochopí, jak byla hudba nedostupná

Jaká byla cesta Zlaty Holušové k hudbě? Existoval ve tvém životě nějaký moment, předěl, od kterého bylo jasné, že hudba se stane tvým osudem? Nebo to přicházelo spíše pozvolna?

V mém případě to začalo už v dětství. Nazvala bych to totální žízní. Dnes už si to mladí lidé ani neumí přestavit, ale v té době, tedy na konci sedmdesátých let, byla kvalitní hudba jen velmi těžko dostupná a sháněla se často pokoutním způsobem. Byla to úplně jiná situace než dnes. Sehnat tehdy novou desku zahraniční kapely, to byla velká událost. V obchodech toho moc kvalitního dostupného nebylo, i když občas se našly výjimky. Teď spolu sedíme v Porubě, nedaleko odsud byla prodejna gramodesek, kde jsem skupovala, co se dalo a co mi kapesné a rodiče dovolili. Moje cesta k hudbě vlastně připomínala hledání v kupce sena. Jsem proto velmi vděčná, že jsem se na konci sedmdesátých let mohla poznat a spřátelit s hudebním publicistou Jirkou Černým.

Jak k tomu došlo?

Jirka do Ostravy jezdil se svými poslechovými pořady, tzv. antidiskotékami, na kterých představoval tehdejší hudební novinky. Probíhalo to tak, že když skončila antidiskotéka, přespával u nás doma a já jsem celou noc až do rána kopírovala jeho desky na magnetofonový pásek. Takže Jirkova fonotéka byla v té době pro mne jedním z nejdůležitějších zdrojů hudby. Jsem mu za to velmi vděčná, celá naše generace byla opravdu trestuhodně postižená tím, že jsme k hudbě neměli přístup. To je něco, co dnes už nikdo z mladých asi nepochopí, ale bylo to opravdu drsné a kdokoliv, kdo mi přinesl domů například pásek s novým albem Genesis, byl pro mne pánbůh.

Pamatuješ si na alba, která tě nejvíce ovlivnila a která si třeba pustíš i dnes?

Úplně prvním, koho jsem měla strašně moc ráda, byl Cat Stevens. Jeho písničky mne velmi inspirovaly. Pak samozřejmě už zmínění Genesis, to byla moje největší srdcovka, stejně jako všechny ty klasické rockové kapely jako Pink Floyd, King Crimson, The Doors nebo třeba Procol Harum. Tyto ikony rockové historie jsem poslouchala a pohrdala jsem jakýmkoliv zahraničním popem, což mi zůstalo dodnes. Nikdy bych v té době nebyla schopna poslouchat Europe, nikdy bych nedokázala poslouchat Katapult, to byl pro mne vrchol balastu. Takže jsem vyhledávala spíše ty jazzrockové desky nebo z české scény třeba desky Vladimíra Mišíka. Jinak toho v té době nebylo moc, o co by se dalo opřít. Osudovým se pak pro mne stalo setkání s již zmíněným Jirkou Černým, díky kterému se ke mne dostala hudba takových skvělých umělců jako jsou Kate Bush, Elvis Costello a další.

Nelákalo tě někdy hudbu provozovat aktivně, založit kapelu?

Ani ne. Tatínek mne sice donutil chodit na akordeon, ale ten mi nic neříkal. Je ale pravda, že jsem si jednou na Vánoce vyprosila kytaru. Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale zrovna v té době kytary nebyly na trhu a tatínek ji sháněl půl roku. Když jsem mi pak našla pod stromečkem, rozplakala jsem se dojetím. Měla jsem obrovskou radost a nějakou dobu jsem se na kytaru učila, nikdy jsem se ale necítila jako hudebník, spíše jsem se chtěla realizovat v literatuře. Byla jsem naprosto fanatickým čtenářem, četla jsem dvacet knih měsíčně a také jsem psala různé povídky. Nakonec se to vyvinulo tak, že jsem začala o hudbě psát.

A zároveň ses dostala k pořádání koncertů. Jak k tomu došlo?

Impuls vzešel z toho strašlivého úhoru, z nedostatku hudby během mých vysokoškolských studií. Počátek osmdesátých let byl strašný, každý druhý umělec byl zakázaný, byla to opravdu poušť. Já jsem se tehdy k muzikantům dostala skrz Folkovou sekci, spřátelila jsem se s Milanem Kaplanem, který pořádal v porubském kulturním domě legendární Folkové kolotoče, na kterých jsem se začala podílet. Tam jsem viděla úplně první koncert Jarka Nohavici, tam jsem se skamarádila s celou plejádou muzikantů. Folkové kolotoče a všechny ty pondělky, to byl tehdy celý můj život, tam jsem měla všechny své přátele. Všichni jsme to tehdy dělali úplně zadarmo, jenom z touhy po pospolitosti a po hudbě. Jakékoliv setkání s Mertou, Nerezem a dalšími, to byl pro nás vždy obrovský svátek, protože jsme nevěděli, jestli nebudou třeba za týden zakázaní. Folkové kolotoče s charismatickým Milanem Kaplanem pro naši generaci znamenaly strašně moc, ale bohužel měly ten tragický konec, že byly zakázány, že nám to rozprášili a nemohli jsme to už dál dělat.

Tvoje aktivity na pořadatelském poli ale nekončily, byly teprve na začátku…

Ano, někdy v roce 1986 jsem se ještě pokusila uspořádat festival Spirála, na kterém měly hrát alternativní kapely jako Krásné nové stroje, Garáž, mělo tam být hodně punkových kapel. K tomu jsme chystali i krásný bulletin, který jsme tehdy dávali dohromady s Vladimírem Vlasákem, tehdy začínajícím novinářem. Bohužel se nám stalo to, co dříve s Folkovým kolotočem, a týden před plánovaným konáním byl zakázán i tenhle festival. Pak jsem se ještě pokoušela dělat individuální koncerty, které někdy prošly, někdy ne. Dodnes si pamatuji na jeden z nejkrásnějších okamžiků – když nám tehdy zakázali koncert Vládi Merty ve Vřesině, vzali jsme asi 70 lidí s sebou k nám domů, kde proběhl koncert a obrovský happening. Byl to možná jeden z nejnádhernějších dnů v mém životě, protože to mělo obrovskou sílu. Pamatuji si, že tam byl i Jarek Nohavica, se kterým jsem měla velký spor o to, zda je možné folk míchat s rockovou hudbou. Což je z dnešního pohledu úsměvné, protože Jarek dnes zkouší všechno. Ale bylo to hodně milé.

No a potom už byl jen malý krůček k rockovému festivalu v Dolní Lhotě, což už byl větší festival s celým tím strachem a s problémy s tajnou policií, protože jsme si dovolili pozvat Mikoláše Chadimu. Byl to tehdy jeho první koncert na severní Moravě, stejně to bylo i s Jasnou pákou a s kapelou Mňága a Žďorp, která si u nás zahrála i fotbal v trenýrkách, ve kterých tehdy kluci i koncertovali. Ten festival trval asi čtyři roky a vždycky u nás doma spalo třicet až čtyřicet muzikantů. Bylo to spíše takové kamarádské setkání než festival, protože vždycky to skončilo prodělkem. Ale mělo to úžasnou atmosféru, pamatuji si, že jsem pokaždé uvařila v třicetilitrovém hrnci segedínský guláš nebo boršč a můj manžel pak areál vždycky do rána uklízel a snažil se to dát do pořádku. Po čtyřech letech to všechno skončilo, dnes už ani nevím proč, ale asi to bylo kvůli penězům.

To už bylo po revoluci…

Ano, byla to doba, kdy k nám začaly přicházet nové informace a oslovil mne spirituální a duchovní svět.  V té době jsem měla v Českém rozhlasu pořad Hudba k tichu, který jsem postupně rozšířila i na hudební edici a začala jsem vydávat desky Štěpánu Rakovi, Vojtovi a Ireně Havlovým a dalším podobným umělcům. A začala jsem dělat i festival Hudba k tichu, který se měl otevírat všem těmto hudebním cestám. Jezdila k nám spousta duchovních učitelů z celého světa, které jsem hltala, poznávala, měla jsem mezi nimi přátele a doháněla jsem to, s čím jsem se celá léta nemohla seznámit. Objevovala jsem sféry tiché alternativní hudby. Ten koncept jsem dělala také asi čtyři roky a pak mne jednou naštvalo, když se kapely začaly hádat, která je ještě dostatečně duchovní a která už méně. To mne hodně rozčílilo, protože takovým způsobem jsem hudbu rozdělovat nechtěla. Nelíbilo se mi, že se Hudba k tichu stala spíš duchovním jarmarkem  než střetáváním ducha v různých polohách.V té době za mnou přišli kamarádi z Dolní Lhoty s tím, že je jim líto, že festival už není, a že by se k němu rádi vrátili. Řekla jsem, že určitě ano, ale že to bude už úplně jiný festival, a tak vznikl Dolnolhotský buben.

Ten festival mnozí vzhledem k zaměření na world music považují za předchůdce Colours of Ostrava…

Dolnolhotský buben začal v době, kdy už jsem objevila world music a začala jsem jezdit na veletrh WOMEX. Celý ten svět mě oslnil a uvědomila jsem si, že tam jsem doma, že tam jsou lidé, kteří jsou na stejné vlně jako já, a našla jsem v těch lidech svoji hudební rodinu. Podobně jako WOMEX mne inspiroval také festival v Rudolstadtu. Takže Dolnolhotský buben vycházel ze změny mého hudebního směřování a byl to svým způsobem první festival world music v České republice. Ten koncept trval několik let a byl nakonec tak úspěšný, že jsme se  do Dolní Lhoty s festivalem opět po čtyřech letech už nevešli a areál přestal stačit. To už bylo v době, kdy jsme s Vláďou Kovalem, se kterým jsem Buben celý organizovala, provozovali v Ostravě klub Boomerang na Stodolní ulici. Přemýšleli jsme, že ten festival přesuneme někam jinam a nakonec nás napadlo udělat festival přímo v centru Ostravy, v sousedství Boomerangu. Chtěla jsem pokračovat v modelu festivalu etnické hudby, vymyslela jsem také název Colours of Ostrava. Ukázalo se, že myšlenka pořádat festival v centru Ostravy je zajímavá pro partnery, takže se nám podařilo získat základní finanční prostředky k tomu, abychom mohli začít budovat to, čím dnes festival Colours of Ostrava je.

Tím, jak se festival rozrůstal, klub Boomerang skončil. Nelitovala jsi toho někdy?

To určitě ne. Jednak proto, že jsme na klub vždycky finančně dopláceli a jeho provoz se opravdu nedal ekonomicky zvládnout. Navíc toho na mne v té době už bylo opravdu hodně, trávila jsem v Boomerangu skoro všechny večery a vůbec jsem nebyla doma. Začala jsem se dostávat do věku, kdy jsem si uvědomovala, že nechci strávit celý život v klubu, a navíc to nemělo ekonomickou budoucnost. Realita nám pak dala zapravdu, protože ze Stodolní ulice postupně vymizely všechny kluby, které byly zaměřeny na živou kulturu, včetně klubu Templ, který byl nástupcem Boomerangu a kde jsem také s manželi Hradilovými působila .

Radnice se v současné době snaží kulturní život na Stodolní ulici oživit, loni vyhlásila poměrně velkorysý grantový projekt, o který ale nebyl mezi místními provozovateli příliš velký zájem. Jak vnímáš snahu města oživit kulturu na Stodolní ulici pomocí grantů?

Já si myslím, že je to dobře. I když ta naděje je poměrně malá, je dobře, že si město dodatečně uvědomuje, že tu ulici ztratilo, když ji nepodpořilo ve chvíli, kdy tam ta kultura opravdu byla. Ono se říká, že ruka trhu všechno vyřeší, jenže pak se ukáže, že to není pravda a že to největší bohatství právě ruka trhu udusila a ta kultura se tam musí uměle injektovat. Ale já bych nad Stodolní ulicí hůl nelámala, vždyť ono je to všechno o lidech. Třeba se najdou noví mladí nadšenci, kteří budou mít vizi a zase kulturní život na Stodolní rozjedou.

Neuvažovali jste o tom, že byste na Stodolní ulici přesunuli Festival v ulicích, mladšího bratříčka Colours of Ostrava?

Jasně, že by se tam Festival v ulicích mohl také konat, ale spíše jsem si myslela, že vyhlášené granty provozovatele tamních podniků přimějí k tomu, aby něco udělali a aby tu ulici, třeba i v době festivalu, sami oživili. To se zatím nestalo. Je to o celém podnikatelském prostředí, které je v Ostravě v tomto smyslu doslova tragické. Když jsem hovořila o v Rudolstadtu, tam je v době konání festivalu každý obchůdek otevřen od rána do noci a celé město festivalem opravdu žije. Připadá mi naprosto tragické, že v době konání Colours obchody v centru Ostravy nevyužijí toho, že do města přijede 35 tisíc lidí. To samozřejmě platí i pro provozovatele podniků na Stodolní, kteří by mohli lidi přilákat i svou nabídkou. Zatím to chápou jen malé výjimky a paradoxně jsou to hlavně cizinci, třeba kavárna La Petite Conversation, kterou provozuje Belgičan David a která  i v době Colours vymýšlí různé akce a snaží se tak přitáhnout zákazníky třeba na „barevné snídaně“. Tohle zatím nikoho na Stodolní nezajímá, přitom by stačilo využít situace a nabídnout své prostory třeba k nočním after party, dopoledním mimořádným akcím, kdy spousta mladých lidí bloumá městem, a tak třeba i z festivalu v červenci těžit. Nevím, proč to zatím nedělají…

Pokračování – Zlata Holušová: Mám trochu obavu, jestli jsme to letos s programem nepřehnali.