S hercem Tomášem Jirmanem o Ukrajině, ruské duši a korupci v politice

Tomáši, vy jste herec i režisér. Co vás baví víc?

Nejvíc mne baví to střídat.

Jenže mnohem víc hrajete než režírujete…

Tak nějaká ta režie se přece jen sem tam najde. Když už ne v divadle, tak třeba v rozhlase.

A jak to chodí? To něco objevíte a řeknete si, tak tohle chci režírovat?

To by bylo ideální, jenže tak to právě nechodí. Jen málokdy. Bylo to tak třeba v případě inscenace Moskva – Petušky, ale to jsem zase zpočátku režírovat nechtěl.

Proč ne? Zrovna tato inscenace se vám velice povedla.

Na začátku bylo moje čtení Jerofejevovy knihy na pokračování v rozhlase. Tu četbu režíroval dramaturg Marek Pivovar. A pak nám bylo líto tak krásný text opustit. Došlo nám, že divadelní klub v Divadle Jiřího Myrona je takový skoro vagón, děj Petušek se odehrává převážně v železničním vagónu, navíc klubová místnost s barem je spojena s fenoménem alkoholu, chcete-li chlastu. A že by se to tam hodilo. Původně jsme měli na mysli jen jednorázový happening. Jenže se z toho vyvinul normální dramatický text a Marek řekl: Budeš to režírovat a zahraješ i hlavní postavu. Řekl jsem mu to je ale strašně velký balvan, myslím režírovat to a ještě hrát.

Ale povedlo se.

Zaplaťpánbůh ano. Hlavně proto, že se nám podařilo obsadit kolegy (a kolegyně!), kteří už o alkoholu něco slyšeli a zrežírovali se vlastně sami.

Ta hra je sice o chlastu, knize se říká bible alkoholiků, ale hlavně to je o ruské duši.

Samozřejmě. Proto se mi ta kniha tak líbí. Pod tou srandou je tam obrovská touha po svobodném životě,  smutek ruské duše.

No jo. Smutek ruské duše. Co my víme o ruské duši? Když teď vídím ty davy oslavující prezidenta Putina za snahu vytvořit opět ruské impérium, jásající nad záborem Krymu, je to projev ruské duše?

Pravděpodobně ano. V ruské nátuře se asi zvláštním způsobem snoubí, že co je dobré pro vlast, je dobré všeobecně.

A když teď vidíte dění v Rusku a na Ukrajině, co to probouzí ve vaší duši?

To samé, co ve mně zůstalo po dvaceti letech sovětské okupace Československa po roce 1968. Čili averze vůči všem diktátům a direktivám. Averze vůči všem diktátorům a normalizátorům. Vůči všem, kteří nařizují a říkají, bude to tak a tak a ne jinak! Je to ve mně pěkně hluboko. Před časem jsme si s kolegou Janem Fišarem řekli, že jsme vlastně nikdy neviděli naživo koncert Alexandrovců. A někdy v roce 2005 jsme na ně šli.  Šel jsem na ten koncert zvědavý sám na sebe, na to, jestli ten pocit z jejich projevů arogance a nadřazenosti ze mne vyvanul. Ale houby. I když Alexandrovci zpívali nádherně, měli na hlavách ta svoje  elpíčka (vojenské čepice ruských důstojníků připomínající enormní plochou velkou gramofonovou LP desku, pozn. aut.),  a já měl pocit, že i když zpívají sbor z opery Nabucco, zní píseň z II. světové války Vstaváj straná agromnaja. Bylo v tom to jejich varování: šáhni na nás a my ti rozmašírujeme hubu!

Sovětský svaz ale byl světovou velmocí. Po jeho rozpadu se rozpadlo i celé sovětské světové imperium. Výsledek studené války mezi USA a Sovětským svazem skončil porážkou sovětů. Zůstaly jen Spojené státy americké …

Jenže z toho mají Rusové dodnes trauma. Ta jejich duše asi je imperiální. Viděl jsem to na zájezdě do Ruska ještě v dobách Sovětského svazu.  Navštívil jsem jako student DAMU několik ruských studentských divadelních představení. A buď si dělali z Ameriky srandu, nebo Američany kopírovali. Bylo to takové lavírování mezi bezmezným obdivem a touhou zesměšnit. Oni Ameriku stále řeší. Byli velmoc a chtějí být velmoc. Jenže co můžete čekat od země, kde v každém větším městě je obrovská socha největšího ideologa teroru Vladimíra Iljiče Lenina? Kterého dodnes uctívají jako modlu? Jen si vemte, kolik času stačilo Hitlerovi a jeho ideologům, aby vymyli mozek německému národu. A bolševici  se takto činili skoro sto let…

Často se s umělci bavíme o tom, jestli umění může spasit svět. Když ale čtu klasiky ruské literatury a divadla, čtu díla plná humanismu a ideálů, ale i kritiky všeho, co z člověka dělá zvíře, vidím Tolstého, Dostojevského, Gogola, Čechova, a všechy ty další velikány ducha, a na druhé straně se tady bavíme o imperiální ruské duši, aroganci a touze po moci nad ostatními, o tom, že svoboda ostatních může být Rusům ukradená a když není dobrá pro jejich vlast, mohou ji pošlapat, tak k čemu to umění vlastně je? Nebo máme věřit, že ty davy oslavující dnes Putina jsou na ty demonstrace nahnané, jak to bylo u nás na 1. máje za totality?

Když jsme studovali Čechovova Ivanova, četli jsme i názory nejrůznějších ruských intelektuálů a spisovatelů. U všech byla na prvním místě láska k vlasti…

Ale to je normální a je to dobře…

Jistě, s tím nelze než souhlasit, ale u Dostojevského vidíme ten rozdíl: vidíme rozdíl mezi naší českou  vlasteneckou láskou k vlasti, vyjádřenou obrazně  třeba stupidním pokřikem: „Kdo neskáče, není Čech!“  A kdo neskáče, je zrádce národa. Taky potřebujeme různé „Tatíčky“. To jsme my Češi.  U Dostojevského láska k vlasti byla i plná nenávisti ke všemu, co jeho vlasti ubližuje, co z ní dělá ten Mrtvý dům.

Asi se shodneme na tom, že v každé lidské duši, ať už ruské, české, americké, je všechno. Dobro i zlo a vše, co je mezi nimi. A je důležité, čemu každý člověk otevře vrata. Vy jste třeba hrál velkou postavu ve hře Smrtihlav. Také měla v duši svár mezi dobrem a zlem.

Ano. Tou hrou jsme chtěli otevřít otázku o zodpovědnosti za vinu. Sice šlo o zločiny nacistických válečných zločinců, ale s námi to také souvisí. Každý národ má svoje třinácté komnaty. Věci, o kterých se nemluví. Vina otců. Syn zjistí, že jeho táta byl stranický funkcionář za komunistické totality a páchal pěkná svinstva. Třeba vyhazoval lidi z práce v době prověrek po srpnu 1968. Co si má takový syn o tátovi myslet?

Jsem moc rád, že to říkáte. Teatroložka Pavla Bergmannová právě těmito slovy obhajovala aktuálnost inscenace Smrtihlava, když říkala, že vidí kolem sebe ty dnešní dvacetileté mladé lidi, kteří mají trauma z činů vlastních rodičů ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

My jsme se tady před chvílí bavili o ruské hrozbě. Já vidím u nás jinou hrozbu. To, jak zafungovala  kampaň založená na nenávisti v minulých prezidentských volbách. Ta protiněmecká karta. Nejprimitivnější karta, vytažená týmem Miloše Zemana. Uměle vyvolávající ve voličích  pocit ohrožení  a  strach ze sudetských Němců.

A jak to zafungovalo! Ano, to je jistá zpráva o duši českého voliče. Sklouzl jste k politice. Americký básník E. E. Cummings napsal v jedné své básni krásnou větu: „Politika je prdel, na kterou si sedl snad každý kromě člověka.“ Jaký by to musel být podle vás člověk, aby si mohl oprávněně a čistým svědomím sednout řečeno s Cummigsem na „politickou prdel“?

Snad nějaký osvícený monarcha. Protože politické strany, to je dnes smečka lidí provázaná korupcí. Smečka lidí podléhajících pocitu vlastní neomylnosti. Smečka, která ztratila kontakt s realitou.

Jenže bez politických stran se v systému parlamentní demokracie neobejdeme. Vás znám jako člověka politického. Kdyby vám někdo nabídl politické angažmá, co byste mu řekl?

Že tomu nerozumím a necítím se na to.

A kdo by tedy měl dělat politiku?

Člověk s jistou životní zkušeností, moudrostí, nezávislý finančně, s jistou noblesou, a hlavně s dobrým přítelem, který ho včas kopne do“politické prdele“, tedy – po vzoru dávných králů – s dobrým  šaškem vedle sebe. Tím usměrňujícím bláznem by mohla a měla být v dnešní době nezávislá média. Možná proto si je podnikatelé v politice kupují.