Iva Bittová s Janáčkovou filharmonií vykoupala Ostravu v očistné hudební lázni

Přemýšleje, jak nazvat koncert, který patřil k vrcholným posluchačským zážitkům letošního roku, napadla mne dvě slova. Očista a lázeň. Očistit se dá mnoha různými způsoby. Od špíny na těle, od špíny na duši a také od špíny hudební. Tou nás vydatně zásobují naši společníci na cestě životy – televize, rádia, dopravní prostředky a neomalení sousedi. Lázeň pak ukolébá a zkonejší přepnutý organismus. Hudba Ivy Bittové se může pochlubit týmiž vlastnostmi. A navíc zůstanete zcela suší – až na vaše oči.

Musím se podělit o několik vzácných postřehů, které jsem během koncertu Ivy Bittové a hostů s filharmonií mohl učinit.

Postřeh první: Iva Bittová je člověk. Alespoň fyzicky tomuto tvrzení přinejmenším odpovídá. Její vyzařování a rozeznívání se jsou ovšem téměř nadpozemské. Zvuky, které je schopna vyloudit z hrdla či těla, jdou mimo rámec běžného chápání. Má dar vyjádřit různým pištěním, vrčením, mumláním v podstatě celý příběh, aniž by řekla jediné srozumitelné slovo. Hovoří za ni hudba, fluidum, Bittová jen expresivně dokresluje to, co abstraktně napovídá hudba.

Koncert Ivy Bittové a Janáčkovy filharmonie byl mimořádnou událostí. (Foto: Ivan Korč)

Postřeh druhý: Program je koncepční záležitostí. Obsahuje jakýsi mikroskopický průhled do hudebního světa Bittové. Od její dávné participace se skupinou Dunaj a Pavlem Fajtem přes sólové počiny (Čikori) až po vrcholné projekty (Bílé inferno) k současnosti (Zvon). Jde tedy o retrospektivu v časovém rozpětí více než pětadvaceti let. Všechny skladby jsou však konsekventně propojeny předivem symfonického zvuku, který geniálně na míru ušili skladatelé Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková. Je skutečně důvod ocenit jejich vynikající instrumentační schopnosti: ať už se jednalo o uměle přikomponovaná intra ke stávajícím skladbám nebo melodické pasáže v dalších částech písní, bylo to vždy adekvátní, přiměřené a ohleduplné.

Postřeh třetí: Zahrát si s Bittovou musí být výsostný okamžik štěstí pro každého hráče. Proto také seznam hostů, kteří zpěvačku doprovodili, hovoří za své. Ústřední postava a tak trochu její dvorní skladatel, kytarista a alter ego, je samozřejmě Vladimír Václavek. Tento kultovní kytarista a skladatel si hudebně s Bittovou neobyčejně rozumí. Jeho sofistikované, rytmicky kombinované kytarové figury přirozeně komunikují s jejím zpěvem a dokáží vystihnout textové nuance. Další kytarista večera, Josef Štěpánek, má za sebou spolupráci s řadou interpretů od Burma Jones po Ivetu Bartošovou a Stardance. Jeden z nejlepších kontrabasistů této malé republiky, Jaromír Honzák, se předvedl velkolepým sólem. Martin Novák za bicími potvrdil pověst jednoho z nejžádanějších bubeníků u nás. Oskar Török a jeho trubka zněla v skvělých sólech nadčasově jako křídlovka ve slavném filmu Otakara Vávry. Nádhernou vsuvku zařídily také děti z folklórního souboru Grunik. V neposlední řadě se na pódiu mihli také aranžéři a skladatelé Beata Hlavenková a Petr Ostrouchov. Pastva pro uši byla zkrátka k nevyslyšení.

Dirigent David Švec a Iva Bittová během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Postřeh čtvrtý: Janáčkova filharmonie s dirigentem Davidem Švecem zahrála skvěle. Barva zvuku šla jazzové sestavě hostí na ruku. Filharmonici se v jednu chvíli blýskli i v nezvyklé roli, když jim k jedné písni Ostrouchov napsal dosti náročný part spočívající v tleskání rukama. Nádherné sólo si s Bittovou v jednu chvíli mohl střihnout primárius Jakub Černohorský. Krásný koncert korunoval první a jediný přídavek – píseň Zabili z legendární Balady pro banditu mi orosila oči.

Postřeh pátý a poslední: Hudba Ivy Bittové není určena pro stereotypní posluchače, kteří se pohodlně zaboří na dvě hodiny do sedaček a pak se neochotně probouzejí na nečekané standing ovation. Je to hudba, která zve ke sdílení, účasti. Hudba, která osvobozuje, ulevuje, nadchne. Její hodnota spočívá v několika základních faktech: Velmi osobitá forma sdělení, která je kýmkoliv jiným nenapodobitelná. Harmonické prvky čerpají jednak z etnických kořenů, jednak z minimalismu: častým opakováním figur a melodických konstant navozují atmosféru meditace, uvolněnosti a sympatie. To vše je zastřešeno nádhernými texty, do nichž se promítá křehká duše Ivy Bittové.

Jak nepochopeně a absurdně vyznívá věta z programu ke koncertu, hodnotící Václavkovu magickou báseň „Pohleď, mé kosti, mé kosti jsou flétnou, zapískej, polib mne…“ jako naturalistickou.

Iva Bittová v Gongu Ostravě ukázala, jak se dělá opravdové umění. A my bychom se měli v rámci zachování kulturní identity učit takovému umění naslouchat. Protože nesnažit se naslouchat je mnohem tragičtější, než být hluchý.