Oceňovaná výtvarnice Markéta Othová ukazuje na Sokolské jistoty česneku

Kurátor Milan Weber představuje na Sokolské 26 v prvé řadě malíře. „Vystavuji autory, kteří už mají svůj rukopis, kvalitní autentické umění bez ohledu na generační zařazení či názorovou orientaci umělců,“ zní krédo galeristy, který ve vile, kde sídlí i klub Parník, uspořádal již více než 160 výstav, letos už zde například visely obrazy Daniela Balabána nebo Kataríny Szanyi. Markéta Othová však na Sokolskou přivezla fotografie.

„Není to poprvé, co se v této galerii setkáváme s fotografickým médiem. Vystavoval jsem už Jiřího Šiguta nebo Veroniku Bromovou,“ připomněl Weber na středeční vernisáži. Weber je totiž mimořádně zvídavým kurátorem a často experimentuje, ačkoliv není zcela přesvědčen, že zrovna tohle „kvalitní autentické umění“ je i uměním, s nímž se ztotožňuje.

V případě Šiguta a Bromové šlo o prezentace čistě konceptuální, autoři používají fotografické médium výhradně jako technickou podporu svých filozoficko výtvarných projektů, na nichž kontinuálně pracují po celou uměleckou kariéru.

Markéta Othová je trochu jiný zjev. Kunsthistorikům se nesnaží namluvit, že za jejími snímky je hned nutno hledat koncept. „Chtěla bych se naučit fotit,“ bezelstně vyhrkla Othová na kurátora Webera, když se v průběhu vernisáže veřejně zeptal, co vlastně vystudovanou ilustrátorku a grafičku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze zajímá na fotografii.

Odzbrojující odpověď Markéty Othové ale vlastně docela výstižně odhaluje její pozici v dravém prostředí současné domácí vizuální tvorby. Co si o ní myslí kunsthistorikové a umělecká veřejnost, je jí šumafuk. Před zahájením ostravské výstavy dokonce prohlásila, že čím méně návštěvníků přijde na vernisáž, tím lépe.

Že se v roce 2002 stala laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, to pro umělce jejího ražení také není nikterak podstatné. Žebříčky úspěšnosti či žánrové škatulkování ji nezajímá, to je přece práce výtvarné kritiky. Umělec je tady od toho, aby podával zprávy o svém vnïtřním světě.

Othová nazvala výstavu Letní byt a v první galerijní místnosti představuje několik snímků z nějaké zahrady či vnitrobloku domů. Za stěžejní považuje fotografii, na které je zahradní houpačka přiražena ke stěně, takže se na ní nelze houpat.

Svět je zkrátka plný paradoxů, nic není jistého, pevný řád je iluze, přesto každý hledáme, o co svůj život opřít. Othová se opírá o malé jistoty, které najdeme v každém bytě. O vázu s květinami, o židle, o fascinující zátiší, které mimoděk vznikne, když na talíř položíme hrušku s jablkem nebo několik palic česneku.

Výstava je nejsilnější právě v této nenápadné intimitě, v jakémsi křehkém bytovém snění. V citlivosti, která jde až k poezii, takže návštěvník odchází ze Sokolské se zvláštní smířlivostí v duši. Moc toho vlastně neviděl, moc nechápe, proč tu visí zrovna tyto fotografie, nějak se mu ale na chvíli ulevilo.

Výstava Markéty Othové Letní byt bude ve Výstavní síni Sokolská 26 k vidění do 7. června 2014.