Herec Jiří Sedláček: Přál bych si Velký Tibet, ve kterém není násilí a zlo

Viděl jsem tě nedávno bušit na náměstí do kovadliny na protest proti rušení Činoherního studia v Ústí nad Labem. Proč jsi to dělal?

Myslím si, že každé město by mělo být rádo, když má divadlo. Reagoval jsem spontánně, aby Činoherní studio nebylo zrušeno.

A bylo to k něčemu?

O tom právě pochybuju. Ale bylo dobře, že jsme nemlčeli. Že jsme jako herci tak zvaně drželi basu. Jako kolegové z různých divadel o sobě málo víme. Jsem rád, že jsme vyjádřili solidaritu. Protože by se opět mohlo někdy stát, že se bude zavírat další divadlo …

Mluvíš o solidaritě mezi herci. Je i jiná solidarita. Před několika dny česká vláda oznámila, že už ČR nebude kritizovat Čínu za její postoj k Tibetu. Přitom taková kritika byla zároveň projevem solidarity s Tibeťany. Nestálo by tohle také za bušení do kovadliny?

Určitě ano. My jsme zrovna nedávno doma sledovali film Sedm let v Tibetu. Je to krásný film v hlavní roli s Bradem Pittem. Ten film nádherně ukazuje duchovní rozměr Tibetu. Česká vláda by si měla položit otázku, jestli chceme hlavně ekonomicky prosperovat, nebo jestli se zaprodáme duchovně. Jestli si chceme udržet čisté svědomí a pojetí čistých hodnot. Jsou věci, které si nekoupíme. Na ty se ale zapomíná.

Mluvíš o duchovních hodnotách. Vím, že jsi hluboce věřící člověk. Tibeťané jsou buddhisté, ty jsi křesťan. Máš blízko k buddhismu?

Mám. Já jsem na své křesťanské cestě měl kdysi velká osobní omezení. Bral jsem všechna jiná náboženství za nepravá. Pak jsem dospěl k okamžiku, ve kterém jsem si uvědomil, že Bůh je jen jeden, napříč všemi náboženstvími.  A pokud nás vede k lásce, k porozumění a k toleranci, pak jsme na správné cestě. Ano, jsem křesťan, ale dnes spíše zenový křesťan.

Jak si zenový křesťan Jiří Sedláček představuje Boha? Jeden můj přítel, věřící  nukleární fyzik, řekl, že pro něj je Bůh obsažen v Einsteinově rovnici e=mc² … Jak vypadá tvůj Bůh?

Je obsažen v nás. Od samotného narození si v sobě neseme jeho podstatu. Bohužel jsme ji úspěšně zaházeli vším možným. Od informace, že Bůh není až po pseudomorální hodnoty. Bůh nejen, že z našich životů vymizel, on někdy jakoby opravdu pro nás ani nebyl. Projevem Boha v nás je například dětská spontánnost. Nebo tzv. šestý smysl, který nám napovídá, co je dobré a co je špatné. Na tyhle věci jsme jakoby pozapomněli. Hledání Boha v nás je vlastně hledáním naší vlastní podstaty: proč jsme tady, co bychom měli udělat, abychom zúročili vše, co do nás Bůh vložil. Tohle hledání – proč jsem tady a k čemu tady jsem, je dnes pro mne vlastně každodenní činností. Já si samozřejmě nepředstavuji Boha jako hodného dědečka na obláčku, jak vypadá ve filmu Stvoření světa Jeana Effela, také si nemyslím, že je někde nad naším nebem ještě nějaké jiné nebe, ve kterém přebývá, stejně tak jsem ochoten připustit, že peklo je jen výmysl, kterým se straší lidi. Potřebujeme znovuzrození i znovuobnovení mysli.  Ano, věřím v Boha, ale víru nikomu nevnucuji. Víra se samozřejmě vynutit nedá.

Mluví se o Bibli jako o slovu Božím …

Nemyslím si, že všechno, co je v Bibli, je inspirováno Bohem. Bible je i nástrojem velké manipulace. Možná tím nejmocnějším. Ale za co dám ruku do ohně, to je přesvědčení, že v Bibli jsou klíče k poznání. Jeden z klíčů je obsažen ve větě: Strom se pozná po ovoci. Jestliže strom nese dobré ovoce, je dobrý. Pokud si představím sebe jako ten strom, který se snaží mít lidi rád, snaží se jim pomáhat, přinášet radost, inspiraci a nikomu neubližuje, tak je to také dobře. Nebo další klíč: V Bibli je napsáno, že máme všechno zkusit. A co je dobré, toho se máme držet. Není tam například napsáno: nečtěte jiné knihy …Poznání je totiž všude kolem nás. Jen je třeba mít otevřené oči a uši.

Pro někoho je dobré krást. Dokonce dnes lidé říkají, že darebáci a zloději si žijí lépe než slušní lidé. Není zrovna tohle důvod současné krize křesťanství?

Vidím to trošku jinak. Dodnes pořád v církvích hledáme, co nás rozděluje místo toho, abychom nacházeli, co nás sjednocuje. Snažíme se stále vytvářet nějaká nová společenství. Instituce. Hledání je samozřejmě dobře. Ale pokud se objevují stále další a další aktivity, které upřednostňují hlavně svůj vnitřní instituční řád a prospěch nad víru samotnou, tak je to špatně. Na tohle se nemá klást větší důraz než na to, aby každý dělal hlavně něco sám se sebou. Církvím také ubližují současné spory o majetky. A rozhodně lidem touha po majetku neprospívá. Není hříchem mít peníze. Já bych chtěl mít taky dostatek peněz. Jenže já mám takový filantropický sen, že bych například tajně vhazoval potřebným rodinám finanční pomoc do schránky…

To je vlastně podstata křesťanství. Pojďme k jinému tématu, k Ostravě. Jsi ostravský patriot. Co říkáš současnému zmenšování Ostravy, ubývání obyvatel, mizení pracovních míst?

Ostrava se transformuje. Možná se vrací ke své prapodstatě. To je docela příjemné. To je sympatické. Kdysi byla Ostrava jednostranně o lidské dřině. Dnes může být třeba více o vzdělání. Proč by se z hornického a hutnického města nemohlo stát centrum vzdělávání, vědy, výzkumu? Nebo kulturní centrum? Pořád tady vznikají nové a nové festivaly a lidé na ně jezdí. A ten náš industriál, to je pecka. Strašně rád fotím staré průmyslové objekty, mají obrovské kouzlo a krásu.

A teď k divadlu. Prošel jsi několika ostravskými scénami. Šla tvoje křivka osobního štěstí a spokojenosti souběžně stále vzhůru zároveň s tvými změnami angažmá?

V každém tom angažmá jsem byl nějak obdarován. Účinkování na menších scénách mi dalo možnost rozvíjet a uplatňovat takové to niternější herectví. Dodnes si to užívám, když hrajeme třeba za oponou nebo na zkušebně. Na těch menších scénách to také bylo více o pokoře. Herec si byl zároveň rekvizitářem, kostymérem, maskérem… Dnes v Národním moravskoslezském nám všechno přinesou až pod nos. Ne že by mi to vadilo, ale některým věčně brblajícím kolegům bych podobnou zkušenost přál. Zároveň jsem měl vždy velké štěstí na role. Opravdu velké. Ale vedle divadla mám spousty dalších aktivit. Rozhodně se tedy nebojím, že bych přišel o práci, a doufám, že ta moje křivka osobního štěstí bude nadále stoupat… A že tady po mně něco dobrého zůstane.

Kdybys dostal možnost podívat se někdy na svět, až už tady nebudeme, tak co bys chtěl, aby tady po nás zůstalo, a vůbec, jaký svět bys přál těm, co přijdou po nás?

Odpověď se nabízí, ale nechci, ať vyzní frázovitě. Nechci, aby tady byla bolest, válka, nespravedlnost, násilí a zlo. Přál bych si takový „Velký Tibet“. Duchovní svět, ve kterém se lidé mají rádi, vzájemně si pomáhají a respektují se.

Jako křesťan si přeješ „Velký Tibet“. Znáš cimrmanovskou větu „Já jsem takový ateista, až se bojím, že mne Bůh potrestá?“ Nepotrestá tě tvůj křesťanský Bůh za to, že chceš buddhismus?

Toho se nebojím, pokud On sám je láska, tak věřím, že by byl naopak rád.