Herečka Alexandra Gasnárková říká: Chybí mi morální autorita v politice

Už dlouhých čtyřicet let hrajete divadlo v Ostravě. Toužila jste někdy po jiném angažmá?

Na tuhle otázku se mi dost těžko odpovídá. Ještě když jsem byla mladá a ambiciózní, chtěla jsem se dostat do Prahy. To ale bylo za komunistů. Když padla otázka, jestli jsem ve straně, tak moje snahy skončily. Možnost byla ještě, když jsem studovala JAMU. Učil mě tehdejší šéf činohry Státního divadla v Brně docent Miloš Hynšt. Ten mne chtěl angažovat. Pak ale přišla sedmdesátá léta a s nimi normalizace. Pana Hynšta vyhodili ze školy i z divadla a tím všechno padlo. Takže když jsem dostala nabídku nastoupit do angažmá v Ostravě, přijala jsem. Takže jsem v Ostravě celý svůj divadelní život a jsem tomu ráda.

A to přesto, že jste se narodila v Uherském Hradišti? To je přece velký rozdíl, v krajině i v lidech …

Já na Uherskohradišťsko stále jezdím, a to dost často. Mám tam řadu příbuzných. Nejen v Uherském Hradišti, ale také v Kněžpoli a nedaleko Velehradu, kde si moje sestra postavila dům.

A zahrála jste si ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti?

Když jsem byla ještě na škole. Bylo to představení, ve kterém jsem tančila kankán. Přišli se na mne podívat můj děda s babičkou z Kněžpole. To je Slovácko. Vzali s sebou autobus plný Kněžpolanů.  A když to představení uviděli, tak děda říkal:  Národe, oni ju donutili. Ona taková néní.

Nutil vás někdo někdy na jevišti opravdu dělat věci, se kterými jste měla problém? Vím, herecká profesionalita tyto věci zvládá, ale přece …

Ano. To bylo na JAMU při hostování s Vaškem Postráneckým ve hře Vítězslava Gardavského Já, Jákob. Tam jsem hrála Ráchel a měla jsem vystoupit do půl pasu nahá. To bylo pro mne zpočátku úplně neřešitelé. Pak mi ale dali paruku dlouhou do pasu, já jsem si ty vlasy dala dopředu a nakonec jsem to tedy udělala.

Když připravujete studentky herectví na konzervatoři na podobné situace, co jim radíte?

Tohle jsou velmi složité věci. Viděla jsem hodně podobných situací, ba dokonce samy studentky za mnou chodí a říkají, že mají nabídky do filmu, ale je tam scéna s nahotou. Vždycky je velmi těžké posoudit, nakolik je ta nahota nezbytná. Nakolik ji ta příslušná scéna vyžaduje. Nakolik by ztratila smysl, kdyby tam nahota nebyla. Protože jsou scény, kdy to vůbec není potřeba.

Nejde jen o nahotu. Co když se herečka potká s postavou, která se jí jako člověku absolutně příčí?

To je naprosto jednoduché. Zrovna teď jsem řešila podobný případ s jednou studentkou, která je věřící. A v textu monologu má spílat Bohu. Říkala, že není schopna takovou věc uhrát. Tak jsem jí řekla, že v té scéně to není ona, ale postava, kterou zosobňuje. A jako postava musíme někdy na jevišti i zabít člověka.

K čemu hlavně vedete studenty?

K pokoře před autorem, před kolegy a před režiséry. A hlavně před diváky. Divadlo je kolektivní záležitost. A také k respektu k herci. Herec je základ divadla. Herec je alfa a omega divadla.

Učila jste řadu skvělých herců. Ale co ti méně talentovaní studenti konzervatoře? Uplatní se?

Všichni prošli přijímací zkouškou. Měli by se uplatnit. Někdy se ukáže, že ten méně talentovaný je dříč a nakonec uspěje a velký talent může být lempl a propadne. Kromě talentu a velké pracovitosti ale hraje velkou roli i štěstí být v pravou chvíli na pravém místě. Třeba zrovna nějaký režisér hledá konkrétní typ a náhodou potká zrovna vás, a vy jste ten typ.

Pracovala jste v životě s řadou režisérů. Zeptám se obecně, ne osobně: s jakými režiséry pracujete ráda a naopak?

Tohle může mít i subjektivní rovinu. Nerada mohu spolupracovat s jedním režisérem, se kterým třeba jiní zase pracují rádi. Ale obecně: Ráda pracuji s režiséry, pro které je herec partner. Nemám ráda diktátory, kteří říkají: Dva kroky doprava, podíváš se doleva, pak říkáš text. Tak tyhle režiséry já nemusím.

To se takoví ještě vyskytují?

To byste se divil. A nerada pracuji s režiséry, kteří nevědí, co chtějí. A pořád něco mění. To je pak sysifovská práce.

Hrajete na velkém jevišti v inscenacích NDM, i na komornějších scénách, hostujete v Aréně ve hře Amigo. Kde se vám hraje lépe?

Na těch komornějších scénách se nemáte za co schovat. Jste kousíček od diváků a všechno je vidět. Na velkém jevišti můžete udělat větší gesto, za které se schováte, ale rozhodně platí jedno: buď je ten výkon pravdivý, nebo ne, ať už je to na velkém nebo malém prostoru. Herectví i divadlo je buď dobré, nebo špatné.

Jak se pozná špatné divadlo?

Špatné divadlo je takové, které mne jako diváka nevzrušuje, nechá mne chladnou, dívám se na hodinky a čekám, kdy to skončí. A řeším si v myšlenkách úplně něco jiného, než co běží před mýma očima. Jednou jedna paní kritička napsala o inscenaci, že je špatná, protože emoce na divadlo nepatří. Já nechápu, jak taková paní kritička může vůbec psát kritiky. Divadlo bez emocí je přece právě špatné! Emoce na jevišti být musí. To je právě znak dobrého divadla.

Mluvíte o divadelní kritice. Může tato činnost prospět divadlu?

Herci samozřejmě nemají rádi, když se o nich píše špatně. Ale když vycítím, že autor kritiky se snaží psát seriózně a není zlý a nezesměšňuje, že jsou tam výtky, které mají obsah, určitě se nad nimi zamyslím.

Často se s herci bavím o uzavřeném mikrosvětě divadla,  ve kterém je nám, ať už  hercům a divákům, nebo publicistům a teoretikům dobře, a uvažujeme spolu o prolínání tohoto mikrosvěta a světa obecně…

Velmi ráda jsem se svými kolegy. Jsou vtipní, dokáží mne rozesmát. A na druhé straně mne hodně zajímá politická situace, společnost, ve které žijeme, a to je pro mne katastrofa. Mluvím o tom i se svými studenty. A to i o životě za totality. Aby ti mladí věděli, jaké to tehdy bylo. Čeho byli schopní komunisté před listopadem a co vyvádějí dnes zase jiní politici. Co se dnes děje, všechna ta korupce, ty zlodějny, to je také nepřijatelné. A postrádám dnes v politice autoritu. I morální autoritu. Pan prezident Havel, to pro mne byla autorita, i když měl jako člověk své chyby a nedostatky. Někdy mi vadí i povrchnost médií, hlavně některých komentátorů, kteří všechno posuzují velmi povrchně a nejsou schopni jít na podstatu věci. Někdy čekám otázku, kterou bych chtěla já položit politikovi, a většinou se nedočkám. Nebo vezměme ty scény plné násilí, ať už se jedná o fanoušky na fotbale, nebo o neonacistické pochody. Tady si myslím, že média, ale i represívní orgány a dokonce i zákonodárci mají ještě velké rezervy. Společnost se musí proti těmto jevům postavit. Třeba i zpřísněním zákonů a většími postihy.

Říká se, že když se zprofanovala politika, musí nastoupit umění, aby vrátilo světu lidskost, slušnost a poctivost….

Ale to zase souvisí s dramatiky. Jaké napíší hry. Současná dramatika se těmito problémy moc nezabývá. Kdyby tak někdo napsal hru, která by opravdu ťala do živého, na kterou by lidé chodili, protože by souzněla s jejich nespokojeností…

Kdyby takovou hru někdo napsal, jakou postavu byste chtěl hrát: političku, nebo oběť politiky?

Takhle to neřeším. Takhle nepřemýšlím. Já hraju ráda kladné i záporné postavy

Ale zahrála byste si ráda v politickém dramatu?

Ano.