Outdoor Show nabídla estrádní slepenec. Na Vladimíra Poláka příště raději do divadla

Zdá se, že divadlo moc nenese, a tak se někteří umělci pouštějí do divokých vod nejistého dobrodružství. Tvář komika, který momentálně exceluje v tragédii Macbeth na prknech Divadla Jiřího Myrona, zdobená plastovou helmou na plakátech k Outdoor Show lemovala ostravská nároží už několik týdnů. A ve výsledku si říkám, co vlastně mohl originální komik s takovou záplavou exponovaných scén lepšího udělat? Ten večer šermuje všemi dostupnými prostředky a do všech světových stran.

Honosný podtitul „divadelní premiéra“ musí v tomto případě nechat diváka nutně na vážkách, nakolik je to míněno vážně, protože spojení scének komentujících s větším či menším nadhledem adrenalinové filmy je tak trochu kontraproduktivní. Je jisté, že Vladimír Polák vybraným ukázkám může konkurovat jen s přimhouřením oka, nevyšplhá za tři minuty na Eiger, ani se neproletí na rogalu kolem Himalájí.

Receptem pondělní show je tedy série volně improvizovaných skečů, které představují podobný pelmel jako vybrané ukázky. Divák se pohybuje střídavě nahoru a dolu, doleva nebo doprava, jak zrovna autora koncepce právě napadne. Takže tady máme výstup na vrcholky Vysokých Tater, výlet do krajiny Pygmejů, sjezd šílených peřejí, svět velryb, sprint na Eiger, sjezd na lyžích s padákem z Eigeru, šílence, co dokáže šplhat na 300 metrovou skalní stěnu bez jakéhokoliv jištění a podobně.

Zkrátka to nejlepší z novodobého adrenalinového kina, které už vynalezl Edison koncem 19. století, kdy bylo neméně silným zážitkem padání v sudu do rozbouřené Niagáry. Dnes je to se špičkovou technikou zase o něco jednodušší, ale o to více divácky vyhledávanější.

Vybrané ukázky promítané během Outdoor Show pocházejí z vítězných počinů festivalové historie a přemíra dechberoucích záběrů si v divadelním sále Domu kultury města Ostrava nutně žádá odlehčení, ne-li bránicové odpružení. Na co nestačí komik Vladimír Polák, hodí se děti sponzorů nebo všehoschopní ochotníci.

Divoká akce občas postrádá logiku a někdy se nudně vleče, zvláště když jeden z aktérů ze spoluúčinkujícího Divadla bez střechy využívá prostor k exhibici s fiktivním Messnerem, čímž se naplňuje slogan z plakátů „Možná přijde…“ Kdyby jenom přišel, ale on tam snad půl hodiny stojí s tím svým narychlo nalepeným vypleštěným ksichtem a do toho kafrá týpek ostravštinou… Ostravaci se zkrátka neztratí, ale je tady ještě někdo, kdo to neví?!

Samotná úroveň jednotlivých skečů Vladimíra Poláka je rozmanitá, což se dá očekávat při tak silném adrenalinovém dobrodružství, kdy mu kolem helmy tancuje divoký medvěd i úlomky skal. Jako moderátor si vypomáhá skutečnými fakty, když třeba cítí, že kolem přešel „Mráz“, účinkujících hostů tohoto jména je, což pozná i nezasvěcený divák, hned několik.

Scénky „Osvobození Tibetu“ s lekcí satirického tajči nebo strkání uspávacího čípku do zadnice herce převlečeného za medvěda patří ještě k těm oslnivějším, výborný je i simulátor raftového sjezdu divokých peřejí. Ale v okamžiku, když si komik lehne pod kola bicyklu profesionálního bike trialisty Petra Krause, napadne diváka nutně otázka: „To asi fakt nesehnali blondýnu?“

Divadlo plné napětí a humoru? Spíše samoúčelná reklama na jeden divácký fenomén: Outdoorový festival plný šílenců, co lezou tam, kam nikoho jiného zrovna v danou chvíli nenapadne a ještě mají chuť se o své zážitky s bezuzdným nadšením dělit. Extrém a podívaná, nic víc.

A komik Vladimír Polák? Svůj účel nepochybně splnil, když svými výstupy spojil nesouvislé scény v relativní celek, běhal na hlavě s maketou kamery, úpěl, funěl, šklebil se a podával kaskadérské výkony. Ale ve skutečném divadle od něj divák získá i něco navíc, třeba už v onom neméně kontroverzním Macbethovi.