Koncert Dvořákova tria nabídl hudební zážitek i duševní očistu

Když jsem přicházel do Českého rozhlasu Ostrava na předposlední komorní koncert, pořádaný uměleckou agenturou Presto, můj fyzický i psychický stav nebyl dvakrát uspokojivý: předevčírem se mi ozvala levá spodní osmička. Tento nechvalně proslulý zub moudrosti má velkou potřebu připomenout se svému nositeli v nejméně vhodných chvílích a tak jsem strávil poslední dvě noci v bezesném polobdění s obkladem vně a šalvějovou tinkturou uvnitř úst.

Prostě nic moc stav na pěkný zážitek z komorního koncertu. A že by bylo co zažívat! Dvořákovo trio, jež bylo toho večera v Českém rozhlase Ostrava hostem, je složeno z vynikajících mladých hudebníků, jejichž vlastní sólová dráha by vydala za samostatnou studii. Ostravského rodáka Iva Kahánka netřeba Ostravanům nijak představovat. Snad jen vyzdvihnu, že se tento vynikající klavírista nedávno zotavil z nenadálé zdravotní komplikace a už je opět v bezvadné interpretační kondici.

Houslista Jan Fišer působí jako koncertní mistr Pražské komorní filharmonie. To, že se hudebně „vyučil“ mimo jiné u pravnuka samotného Dvořáka – houslisty Josefa Suka, hovoří za vše. Posledním a nejmladším členem tria je violoncellista Tomáš Jamník, který v pětadvaceti letech debutoval Schumannovým koncertem s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši. Víc netřeba psát.

S tímto výhledem a svou indispozicí jsem však šel do jistého rizika: že místo hudby a jejího ztvárnění Dvořákovým triem budu vést monolog se svou prořízlou osmičkou. Ono to ale dopadlo jinak. Krátce po sedmé hodině se protagonisté koncertu dostavili na pódium a jako první skladbu večera přednesli klavírní trio č. 4, op. 90 Antonína Dvořáka. Jedna z nejlíbeznějších komorních skladeb mistra má v podtitulu slovo „Dumky“.  Tak velký český skladatel označil drobnější skladbičky, v nichž se střídají náhlé přechody „teskně zadumané“ hudby s vesele rozvířenými jakoby tanečními motivy. Je to vlastně Dvořákovo poslední slovo k problematice „uplatnění slovanských lidových prvků v tvorbě“.

Trio mladých umělců pojalo Dumky velmi procítěně. Báječně si pohrálo se všemi nástrojovými barvami, kterými bezbřehá Dvořákova invence v tomto díle doslova přetéká. Nejvíce mne zaujala dynamika, využívající krajních zvukových možností a hluboká muzikalita ve vedení frází, v rubatech a přesných závěrech. Trio zahrálo Dvořáka vymazleného a s takovým citem a zanícením, které se u nás skoro nenosí. Po doznění Dumek jsem se přistihl, že moje osmička přestala vzdorovat a bolet! Úplně jsem na ni při té čarokrásné hudbě a skvělém provedení zapomněl…

Myslím, že při druhé skladbě večera si posluchači sáhli až na dno. Tím nemyslím nic špatného. Ba naopak. Osmidílná skladba francouzského skladatele Oliviera Messiaena Kvartet pro konec času je jedním z přístupnějších děl svého autora. Messiaen, velký hudební tvůrce, jeden z nejinspirativnějších, nejoriginálnějších skladatelů 20. století proslul také zaníceným mysticismem a vírou. Kvartet komponoval uprostřed druhé světové války jako válečný zajatec v slezském Zhořelci. Je to mimořádná skladba z mnoha důvodů. Její zvukovost je naprosto jedinečná. Volba nezvyklého kvartetního obsazení (housle, klarinet, violoncello, klavír) byla dána okolnostmi v zajateckém táboře. Ačkoliv to není jediný kvartet tohoto obsazení (známý je také kvartet Paula Hindemitha), Kvartet pro konec času jako by byl skutečně popřením běžného časového vývoje ve skladbě. V první větě předepisuje každému nástroji samostatnou melodicko-rytmickou paternu, která se, po doznění celé řady opakuje. Tato statičnost navozuje atmosféru bezčasí, beztaktí. Hudební prostor, který je velmi specificky a stísněně vykroužený.

Podobně invenčním způsobem Olivier Messiaen pokračuje v řešení dalších vět cyklu, jsa inspirován několika citacemi z Apokalypsy – Zjevení sv. Jana. Tak například třetí věta Abîme des oiseaux – Ptačí propast je vlastně velké sólo pro klarinet, kterého se výborným způsobem ujal Igor Františák. Stejně tak věta Velebení Ježíšovy věčnosti – citově zřejmě nejpůsobivější část díla, ukázala dech beroucí zvnitřnění a souznění hudby a interpreta – violoncellisty Tomáše Jamníka. Kvartet je ve svém celku mystické dílo. Nabízí mnoho možností výkladů, ale tím nejzásadnějším bude zřejmě síla, jakou na posluchače zapůsobí.

Dvořákovu triu s klarinetistou Igorem Františákem se povedlo rozzářit Messiaenovu hudbu skutečně mystickým způsobem. Koncert se dal vnímat jako meditace, posun k jiným možnostem hudebního vnímání a také k jinému vnímání sebe sama skrze čistou, ničím nezahlcenou hudbu. Odnést si z klasického koncertu, kromě skvělé hudby a perfektních výkonů ještě duševní očistu, to je vskutku zážitek k nezaplacení!

Po koncertě jsem opět pocítil přítomnost osmého zubu. Dvořákovi se říkalo v mládí „zubáček“, protože měl zdravý chrup, tak třeba mne ten hudební zážitek donutí dělat s těmi svými pořádek.