Od smrti Jana Balabána uplynuly čtyři roky. Přátelé, umělci i čtenáři vzpomínají

Oskar Mainx (literární vědec):  S Janem Balabánem se mi samozřejmě velmi úzce pojí Ostrava. Dokázal ale něco víc než psát o Ostravě – vytvořit mýtus, složit nám další kousek naší kulturní paměti. Jan Balabán se současně takovým mýtem stal, což by mu jistě bylo i nebylo libo. Je těžké nyní myslet na Ostravu, myslet si něco o tomhle městě, vybavovat si Ostravu a vzpomínat na Ostravu „před“ Janem Balabánem.

Jaroslav Žila (básník):  Znal jsem Honzu od dětství a nejspíš trochu jinak než jiní lidé a než bych si sám přál. Pokud bych měl být skutečně stručný (jak to podle mého soudu předpokládá otázka), pak bych zacitoval z lidové písně: HÁDALA SE DUŠE S TĚLEM.

Dan Jedlička (básník a šéfredaktor nakladatelství Perplex): Samozřejmě loňská retrospektivní výstava ve Slezském zemském muzeu v Opavě.

Jindřich Štreit (fotograf): Citlivý, vnímavý člověk.

Jiří Surůvka (multimediální umělec): Balabán Jan, do hrobu dán, tak rozhodl Pán, zůstal jen Dan.

Martin Šenkypl (básník): I přes poměrně hloubkovou znalost díla Jana Balabána, se mi při zmínce o něm nevybaví nic konkrétního z jeho knih. Vybaví se mi ale vypravěčův hlas, myslím tím jeho skutečný hlasový projev. Jeho hlas hřměl a čtená či pronášená myšlenka měla neotřesitelný význam. Když četl někdy svou povídku, tak to bylo úplně jiné setkání s autorem, než na jakého jsme zvyklí. Stává se, že čtením text může ztratit některé své obrysy, u něj to bylo právě naopak. Měl hlas kazatele, který posluchače uhranul a nutil k soustředění. Takže nakonec bych jednoslovnou odpověď na otázku našel: KAZATEL.

Michal Mocek (novinář): Co se mi vybaví? Přítel, který odešel příliš brzy – zbytečně brzy.

Norbert Holub (básník):  Protestantsky naléhavý kazatel periferních příběhů na samém okraji industriální aglomerace, tj. přímo v jejím centru.

Radovan Lipus (divadelní režisér): …

Jan Kunze (básník a hudebník): Co se týče slov, tak  se mi vybaví názvy děl jako Možná že odcházíme, Kudy šel anděl nebo Zeptej se táty. Více než konkrétní slova se pak u mě prosadí ne úplně přesně vydefinované pocity respektu a obdivu k jednomu z největších českých spisovatelů poslední doby, který navíc zůstal v Ostravě a neutekl do Prahy, jak tomu v mnoha případech bývá.

Marek Pražák (multimediální umělec):  Velký duch.

Aleš Hudeček (malíř): Vybavuje se mi oslovení Honzy, vždy když mně potkal. Jde o dvě slova: Nazdarrr Hudýny (podle iluzionisty Harryho Houdiniho). Honza si mě, ne úplně správně přiřadil k malířům, kteří namalují cokoliv, jakoukoliv iluzívní malbu a jsou mistři svého média. Spíše se mi ale vybavuje Janova dikce a jeho nezaměnitelný hřmotný hlas. Byla v tom určitá grácie, jisté poklonkování a respekt, ačkoliv jsem se mnohdy nevyhnul pocitu, že stejným akcentem může zdravit totální odpad, třeba něco jako nazdarrr hovno. Říkám si, že Honza ne, ale ruku do ohně nedám. Pak si vzpomínám, že mi říkal o Markétě Hermanové, ačkoliv velmi, převelmi ctil Katarínu Szanyi. Ta tě dokázala nabít (MH), co Hudýny? Jseš nabitý k prasknutí, jen to dát ven. Tvá malba je těžká, zbytečně filozofická, depresivní, zatímco malba Kataríny je opravdová, taková skutečná a malba Markéty je lehká a expresivní, ale je znát, že nemá nic za sebou.

Vít Adamus (básník): „Kurva neotravuj,“ řekl ve frýdecké hospůdce U Arnošta, když jsem si chtěl k němu a Kamilu Drabinovi přisednout. Nenápadný půvab marnosti.

Kamil Drabina (kurátor Galerie Langův dům ve Frýdku-Místku): Vybavuji se mi dva refrény z Nezvalova Edisona. První:Bylo tu však něco těžkého co drtí,odvaha a radost z života i smrti.A druhý:Bylo tu však něco krásného co drtí,odvaha a radost z života i smrti.Tak na mne působí tvorba Honzy i jeho život.

Vladislav Holec (kurátor a majitel Galerie Holec): Peťana, Ivan, Miriam a Janka / whisky a kopřivový čaj / Konečná – Big Sur.

Miroslav Šnajdr ml. (malíř): Přítel.

Daniela Iwashita (literární kritička, editorka vzpomínkové knihy na Jana Balabána – Honzo, ahoj!): Stopa. Jak sám Jan Balabán vysvětloval v rozhovorech, stopa je délková a rytmická jednotka jeho knih, „krok nebo dech nebo stopa“ – někdy kapitola, jindy povídka, „asi čtyři strany, které jsem schopen napsat na jedno sezení“, jak řekl čtyři roky před knihou Možná že odcházíme, ale v roce jejího vydání už mluvil o stopě pěti až sedmi stran.

Stopa má však také hloubku, je to nezaměnitelný osobní otisk. A stopy vytvářejí z jeho psaní jedno propojené, otevřené vyprávění na pokračování – od první knihy Středověk až po poslední Zeptej se táty lze najít třebas vzdálené, ale zřetelně opakované stopy, znamení, nebo značky, hlubokou zkušenost, k níž se stále vrací. Opakováním stop se autor zároveň dorozumívá se čtenářem, který tu cestu absolvuje s ním a tím se učí značky nebo signály rozpoznávat. Jakub Deml takovému způsobu psaní a dorozumívání říkal Šlépěje.

Stopa je něco přirozeného, co lze vědomě zanechávat, ale délku, hloubku ani tvar vlastní stopy si sami nemůžeme určit. Stopa nese tajemství. Jan Balabán navíc věděl, že taková hluboká, zřetelná stopa může člověka, který ji rozezná, zachránit: „Noční cesty temnými lesy a zamračenými krajinami mě naučily představovat si cestu jako řetěz stop, připravených k tomu, aby do nich lidé vložili své nohy. Nevím, jestli na to stačí pět smyslů, nebo je třeba ještě nějaký šestý, ale když se soustředíš, tak i v úplné tmě rozlišíš, jestli stojíš na cestě, nebo jen tak mezi stromy. Ta stopa se tam objeví, když do ní vložíš nohu nebo ji třeba i v nouzi, leza po čtyřech, nahmatáš prsty.“ (Jan Balabán: Světlo v temnotách).

Erik Bystroň (stará mánička a všudypřítomný kulturní duch):

Honza Balabán? Velký pán! Literární i divadelní, pivní i vinný, živelný kamarád na celej život. Ten jeho? Bohatej a plnej, ale setsakra krátkej… Jeho rozsáhlé dílo prolamuje poličku, studentská ikona, hraná i na jevišti. Nejnověji v Praze U Švandů: „Možná že odcházíme.“ Za ním…

Hana Puchová (malířka): Přítel.

Petr Čichoň (spisovatel): Honzova údajná slova: „Dopsat knihu je taková malá Apokalypsa.“

Vít Slíva (básník):  Nejvíc si pamatuju: „NAŠI KATOLIČTÍ BRATŘI.“ Toť pro mě Jan.

Petr Hruška (básník): Jan Balabán JE přítel.

Martin Klimeš (kurátor): Jan Balabán je pro mne spisovatel, který psal podobně, jako když sochař modeluje sochu. Ani ne tak vzhledem k prostorovému cítění, ale Balabánova slova měla svou zřejmou váhu a přesné místo. Balabán se v Ostravě nezaměnitelně a nenahraditelně podílel na její atmosféře, na něčem, co je i dnes pro mnohé důvodem, že v Ostravě mohou žít. Napadlo mne pár slov, ale nevím proč – když se vysloví či napíšou – působí velmi nebalabánovsky, příliš pateticky.

Katarína Szanyi (malířka): Více než jeho podoba se mi vybavuje jeho hlas, akcent, barva. Jeho jednoduchý popis všedností se zvláštním dopadem na podstatu věcí. Jeho výstižné texty k mým obrazům. A taky mám denně na očích malý smalt v kuchyni s úryvkem z knihy Jsme tady: „Když si sám nevíš rady, tak poslechni dobrého člověka, říkala mu vždycky jeho matka Edita Chelnická. Ano, maminko, řekl si, najednou celý dojatý tím, jak léta letoucí matku neposlouchal, jak žil, jakoby jí nebylo, a pak, když jí skutečně nebylo, když ta drobná žena, která se o něj celý život bála, skutečně odešla, pak zase vyváděl spíš kolem své bolesti a kolem pozůstalého otce, a matčin život byl neviditelný jako ta chlebová lžíce, která se sní s posledním soustem…“

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Vždy starší (o rok a deset měsíců), tedy rozumnější, smělejší, jasně formulující, ironický, vždy dospělejší, hodný vzhlížení a jakéhosi zvláštního obdivu. A to už ve školce v Hrabůvce, v nedělní škole vítkovického evangelického sboru (atmosféra staré modlitebny, vzniklé z bývalé hospody na rohu ulice Ocelářská, je tak silně zvěčněna v jeho knize Kudy šel anděl), také gymnaziální spolužák na Šmeralce, z těch o rok starších z devítky v déčku, co sídlila až na konci chodby. Přestávkové hovory ve školní knihovně u profesora Adámka (zvěčněného v Honzově poslední knize), společné hodiny anglické konverzace s fenomenální profesorkou Pýchovou (opět Kudy šel anděl) a hlavně na schůzkách evangelické mládeže (spolu s jeho bratrem Danielem) či společných výletech.

Hovory, hledání, otázky i provokující hereze, pokus o formulace odpovědí (těm byl vždy Jan blíže a byl by určitě i teď) v době, která při troše přemýšlení o ní normální nebyla, i když se tak chtěla tvářit. První literární pokusy, vzájemná čtení, na stroji psaný časopis Oči, Honzova pregnantní kazatelská dikce – ta se u něj rodila, pokud si vzpomínám – již ve školce. Aspoň tak už mi tenkrát připadal.

Léta, kdy jsme se nevídali, a já se Ostravě vzdaloval, životem, studiem, prací. Občasná, s několikaletými pauzami ohraničená chvilková setkání jako křest Středověku v Černém pavoukovi (v té době jsem shodou okolností režíroval u Bezručů). A pak jsem očekával každou novou Honzovu knihu a s čím dál tím větší dychtivostí jsem byl každou další knihou fascinován, jak postupně s důsledností kamenosochaře otesává větu k její podstatě a dojde ke stejné obraznosti a existenciální síle, k hmatatelnosti intenzivního obrazu, o jakou usiloval už v prvních pokusech – množstvím slov, barokizující větou.

Možnost návratu do Ostravy. Ta – přiznám – byla i v mnohém inspirována možností být s lidmi jako Honza opět nablízku, potkat se v možném společném díle, ale i v Díle. A došlo nakonec jen na dvě krátká setkání – to poslední ve Staré Aréně při křtu Bílé knihy, v množství lidí toho dne tam jsme si řekli pár slov, v mobilech zkontrolovali svá čísla, že se už setkat musíme. A zní mi v uších jeho věta: „Rád bych s tebou pobyl.“ Nepobyli jsme již, v tomto druhém desetiletí století jednadvacátého.A teď Jana, jenž nás předešel a jehož život a dílo je uzavřeno, přežívám. A teď jsem tím starším.