Se skladatelem Pavlem Helebrandem o zhudebněných povídkách z Dekameronu

Proč jste se rozhodl pro zhudebnění pětice povídek z Dekameronu? Lákal vás jejich erotický podtext, aktuálnost zpodobněných mravů, nebo se prostě jednalo o náhodnou četbu?

V Boccacciově knize mne zaujala radostná prosluněná atmosféra příběhů a radost z vyprávění. A já rád vyprávím příběhy hudebním jazykem. Měl jsem představu, jak inscenovat Dekameron hravým způsobem, s kvartetem muzikantů a s pěti mladými aktéry, kteří mne inspirovali při mých dřívějších projektech. Radostným podnětem byla také nabídka produkční Ilony Kučerové, abych vytvořil komorní kus, se kterým bychom mohli putovat za diváky.

Jakou hudební formu jste zvolil? Na vašich internetových stránkách se píše o hudební inscenaci. O jaký žánr však jde?

Hudební divadlo v mém pojetí snoubí prozaické texty, básně, činoherní pasáže a hudbu v provedení interpretů, kteří se umějí vyjadřovat jak hudebně, tak herecky. Jak řekl trefně v jednom rozhovoru Michal Sedláček, herec účinkující v Dekameronu, u mne jsou všechny složky výsledného tvaru dotýkány hudebními zákonitostmi, řekněme múzičností a muzikalitou. Současní operní pěvci mají široké výrazové možnosti, mnozí mají osobitý herecký projev… a zas naopak, mnozí činoherci výborně zpívají. Formy jsem nevolil předem, vyplynuly při komponování a zkoušení. Z prvního příběhu Jak se zahání ďábel do pekla se vyloupla činohra s hudbou, Němý zahradník je zpěvohrou, Slavík zpívanou loutkohrou, Parohy jsou operou buffa a Tři sta lir má nejblíže ke commedii dell’arte.

Do jaké míry jste se inspiroval renesanční hudbou? Giovanni Boccaccio psal Dekameron v době italského trecenta. Polovina 14. století byla ve znamení prvních známých skladatelských osobností v čele s geniálním a nevidomým Francescem Landinim. Jak jste pojal hudbu Dekameronu?

Myslím, že hudba Dekameronu má k renesanci blízko zpěvnou melodikou i jasnými harmoniemi, objevují se kánony, písně, balady, echa, modlitby, popěvky, árie, recitativy a expresivní mluva, všechny projevy lidského hlasu. Na rozdíl od renesance ale hudebních forem užívám v dramatickém kontextu, to znamená, že jsou přímo dějem.

Povídka Němý zahradník se objevila také ve filmové adaptaci Dekameronu Piera Paola Pasoliniho z roku 1971. Viděl jste ten film? Jak na vás zapůsobil. Hudbu k němu složil proslulý Ennio Morricone.

Pasoliniho film znám a působí na mne silně v každém směru, bylo by to na samostatný rozhovor. Mám-li mluvit konkrétně, obdivuji na něm prostotu, přímočarost vyjádření, výběr herců a citlivý dialog s divákem.

Vaše skladby jsou v převážné míře inspirovány literární předlohou. Jak důležitý je pro vás vztah hudby a slova? Chápete je jako rovnocenné partnery v dialogu?

To, co dělám, je, že hudbou vyjadřuji příběhy. Jednotlivé skladby v nich obsažené jsou inspirovány rozmanitými podněty, ponejvíce hudebním myšlením. A pak dialogem s lidmi, s nimiž se setkávám. Slova, zpěv, gesta, tanec vnímám jako v živém projevu koexistující – někdy máme silnou potřebu druhým zpívat, jindy mluvíme a mluvíme, tančíme spolu a občas zarytě mlčíme. Tak je tomu i v mých scénických dílech. U literárních děl mne obvykle zaujme jejich živost. Abych jmenoval některé své předlohy: K. J. Erben v Kytici přebásňoval lidové balady, Evangelia jsou zápisem výroků a vyprávění, která již kolovala v živém světě. Boccaccio také zapisoval živá vyprávění jiných. Například muž, který předstírá, že je němý, se stává objektem zájmu žádostivých žen, protože je nemůže vyzradit … námět ve středověku velmi živý v mnoha obměnách.

Přestavení Dekameron je určeno i středním školám. Jak myslíte, že zapůsobí na dospívající generaci? Zjistí, že to vlastně nikdy nebylo jiné, nebo jim přijde absurdita lidského konání a stále se opakujících chyb k smíchu a posune je to ve vnímání světa trochu dál?

Mladí lidé hrají pro mladé o lidské intimitě. Kromě lstí, nevěry a zrady hrají také o první, čisté lásce. Smích jako branka k poznání. Myslím, že působení bude rozmanité… uvidíme.

Jak probíhala kompozice Dekameronu? Měl jste hudební představu dříve, nebo se vykrystalizovala až četbou samotných povídek?

V roce 2005 jsem se jako autor hudby podílel na inscenaci Dekameron režiséra Petra Nosálka v Polsku. Tehdy vznikaly první hudební motivy. Podle představ režiséra a podle textu Andrzeje Szymańského jsem napsal hudbu a část libreta Parohů v polštině. Další části vznikaly časem, spontánně, aniž jsem tušil, že budeme Dekameron inscenovat. Poslední melodie jsem komponoval o loňských prázdninách při četbě Němého zahradníka. Něco pak ještě vzniklo při zkouškách.

Co je pro vás při skládání hudby s literární předlohou nejdůležitější? Co hraje největší roli?

Nejdůležitější je pro mne příběh a to, jestli se mi ho daří hudebně vyjádřit od začátku do konce.