Spisovatelka Eva Tvrdá: S novou knihou Pandořina skříňka hodně zápasím

Část knihy Pandořina skříňka jste zveřejnila na internetu, poslední ukázka z letošního ledna ale končí lakonickou větou: „Čtení na pokračování skončilo, zbytek Agátina příběhu vyjde knižně během roku 2014.“ Kdy tedy bude kniha dokončena?

Už měla být dokončená, autorka ale s knihou hodně zápasí (smích). Něco se mi zatím nedaří zpracovat a pojmenovat tak, jak bych chtěla, do konce roku snad kniha opravdu vyjde.

Jak je to s kontinuitou Pandořiny skříňky a Dědictví?

Pandořina skříňka skutečně navazuje na Dědictví. Formálně tak, že bude mít opět dvě části. Obsahově propojí obě knihy především nová hlavní hrdinka Agáta, vnučka Agnes Kocurové, kterou čtenáři znají už z Dědictví. Agáta žije v Praze, přičemž téměř do svých padesáti let neměla ani tušení o tom, proč se její otec zřekl rodiny a co se v té rodině někde z Hlučínska vlastně stalo. Okolnosti ale Agátu dotlačí k tomu, že se o kořeny rodiny začne usilovně zajímat, jsou to však zjištění hodně šokující a nepříjemné.

Prozradíte, co tak šokujícího v rodinné historii zjistila?

Agáta žije v Praze, tedy v úplně jiném historickém, kulturním i společenském prostředí, než v jakém se žilo a žije na Hlučínsku. Je to konflikt dvou světů a Agátu například zděsí, když najde fotku z otcova dětství, jak pochoduje v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Přitom ví, že později se dal ke komunistům.

Dětství v Hitlerjugend, třicet let v KSČ a po roce 1989 ještě chvíli úspěšný podnikatel, to je na Hlučínsku normální příběh mnoha dnešních osmdesátníků. V ukázce, kterou jste zveřejnila, Agáta přijede do Hlučína a dozví se například: „Je tady malé muzeum a v něm je vystavený vojenský kabát, který patřil tvému pradědovi, a taky je tam dopis, který napsal praděda prababičce z fronty.“ Jak bere Agáta tato zjištění?

Agáta chce minulost svých předků pochopit a naučit se je mít ráda, není to ovšem jednoduché. Když zjistí, že dědeček bojoval za německou armádu a musel vraždit, je zděšená, načež třeba přemítá, co z toho vyplývá pro ni nebo její děti.

Je fakt, že lidé z Hlučínska svoje válečné zážitky nepodrobili zrovna hluboké sebereflexi, nikdo to po nich ani nechtěl. Nebojíte se, že lidem z Hlučínska bude vadit, že se Agáta nad válečnou minulostí předků příliš pohoršuje?

Některé moje knihy zrovna s nadšením přijímány nejsou, na to už jsem si zvykla. A v případě Pandořiny skříňky to tak asi bude, takže jsem připravena, že hlavně na Hlučínsku tato kniha nebude úplně pro každého přijatelná…

Na rozdíl od knihy Dědictví, v níž jste se do pocitů obyvatel Hlučínska hluboce ponořila a mluvila jste jim z duše.

To je pravda, Dědictví se na Hlučínsku četlo s naprostým pochopením. Zatímco v Čechách je to nepřijatelná kniha, tam si spíše přečtou moji prózu Třešňovou alejí.

Vím, v Čechách je Dědictví chápáno jako jistá adorace němectví. Vraťme se k Pandořině skříňce, setkala jste se s nějakým předobrazem Agáty, tedy s člověkem žijícím celý život mimo Hlučínsko, jenž začne odkrývat problematické válečné zkušenosti svých předků?

Ne, moje knihy jsou vždycky fikce. Když totiž začnu psát v osobní rovině, zablokuji se a dále to najednou nejde. S nadhledem řečeno, v podobném postavení jako Agáta je můj manžel, jehož děda padl na konci války v uniformě wehrmachtu. Manžel se o jeho osud začal vážně zajímat, až když si přečetl moje Dědictví. Nakonec jsme hrob manželova dědy jeli hledat do Francie, kde zahynul v roce 1944.

Vy pocházíte z Ludgeřovic, vaši příbuzní v německé armádě nebojovali?

Ale ano, děda sloužil v Hamburku u námořnictva, nikdy ale nevyprávěl, co za války zažil.

Kým se vůbec cítíte být? Na Hlučínsku je těžké se rozhodovat, zda je člověk hlavně Čech, nebo trochu i Němec. Zda se cítí být Moravcem, jak si v tom kraji lidé dříve říkali, nebo Prajzákem.

Mám to trochu komplikované, protože moje maminka pochází z Vysočiny a na Hlučínsko byla v padesátých letech poslána jako učitelka. Prakticky z donucení, jinde než v pohraničí učit nesměla kvůli rodinnému původu. Německá kultura jí vlastně vůbec neseděla, ctila výhradně tu českou a angloamerickou. Já sama ale cítím, že patřím tady na Hlučínsko, tenhle svět je mi bližší než česká mentalita.

Nehrozí, že se přestěhujete do Prahy?

Ne.

Cítíte se tedy na Hlučínsku a Ostravsku dobře?

Nevím, jestli je mi tady dobře. Je to můj způsob existence.

Kromě knih, jejichž tématem je Hlučínsko, vždycky uděláte nějaký literární úskok. Překvapením byla třeba próza Viva la Revolución z roku 2011, neboť jedním z hrdinů byl i kubánský revolucionář Ernesto Che Guevara. Budou brzy další úskoky?

Určitě budou, už se na nich pracuje. Je to například detektivka, která se odehrává v Ostravě a hrdinou je detektiv Honza Novák. Ale chtěla bych konečně o Hlučínsku napsat i pořádně tlustou knihu.

Velký román, to chápu. Nedávno se o to pokusil Petr Čichoň, další rodák z Hlučínska, který dnes patří k literárnímu establishmentu v Brně. Jeho Slezský román je ale také nakonec jen větší novelou…

Jsem ráda, že zase někdo další z Ludgeřovic napsal knihu. Je to naprosto jiný pohled než ten můj a je dobře, že o zdejším kraji konečně psal muž. Zatím to byly spíše samé ženy.

Kde si vás čtenáři budou moci v nejbližší době poslechnout při autorském čtení?

Všechny síly upínám k dopsání Pandořiny skříňky, nicméně ukázku z této knihy budu číst 29. dubna v ostravském klubu Fiducia na večeru věnovaném literární tvorbě na Hlučínsku.

To už jsme z Ludgeřovic dokráčeli do centru Ostravy. Hlučínsko bylo vždy s Ostravou takřka spojené pupeční šňůrou, hlavně kvůli práci. Jaký je váš vztah k Ostravě, kde jste kdysi vystudovala Pedagogickou fakultu?

Ostravu mám moc ráda. Několik let jsem učila v západních Čechách a tam mi Ostrava začala hrozně chybět. Ostrava je otevřená a svobodná a určitě ji potřebuji k životu.