Jarek po deseti letech opět zpíval Kryla. Od skvělého Žalmu 120 po karikaturu Anděla
14.4.2014 00:28 Milan Bátor Hudba Recenze
Týden plný akcí, které připomínaly 70. výročí narození a 20. výročí úmrtí jednoho z největších českých písničkářů a básníků Karla Kryla, vyvrcholil v neděli večer koncertem Jaromíra Nohavici. Stejně jako přesně před deseti lety, i tentokrát slezský bard připravil v klubu Parník komorní večer plný Krylových písní. Ne se všemi si ale poradil dobře.
Karel Kryl a Jaromír Nohavica na jednom z archivních snímků.
Foto: Archiv
Je 13. dubna 2014 a Jaromír Nohavica přichází v ostravském klubu Parník na pódium připomenout legendárního písničkáře Karla Kryla, jehož tvorba v míjení času nabývá stále víc na aktuálnosti a významu. Vstup médiím písničkář nedovolil, jak je v případě jeho klubových koncertů častým zvykem. Celý koncert je ovšem přenášen formou audio-streamu přes jeho internetové stránky.
1. První tóny překvapivě znějí na klavír. Jarkův spoluhráč, polský akordeonista a klavírista Robert Kuśmierski citlivě dokresluje Krylovy verše: „Vyhnaný dostal jsem útulek v porobě, v salaších ciziny bylo mi spáti, opuštěn volal jsem, Pane můj, po tobě, Pane můj, jediný, nedej mi lháti…“. Ano, jedná se o Žalm č. 120 z kompilace Děkuji.
Začátek koncertu je jednoduše velmi silný. Nohavica hned po doznění první písně říká: „Karel byl, nebo lépe řečeno je jedním z nejlepších českých písničkářů.“ A šmahem se vyznává k obdivu ke Krylovi: „Byl mi učitelem, když jsem začínal, byl mi kolegou, když jsem hrál. Když jsme se potkali – byl mi kamarádem“.
Hned vzápětí však dodává něco hodně bolestného a osobního, co trochu náladu večera zkalí, ale co od něj asi někteří čekají: „Jako se nepodařilo vzít mi Karla včerejšími zbabělci, tak se nepodaří vzít mi ho dnešními hrdiny. Zazpívám pár písní, které mám od něj nejradši“. Pak se dostává ke slovu druhá píseň.
2. „I naše generace má svoje prominenty, program je rezignace a facky jsou argumenty“… Píseň Pasážová revolta je doprovázena jen kytarou. Jeden z nejsilnějších Krylových textů si Nohavica pohlídá a přistoupí k němu zodpovědně a přesvědčivě.
3. „A když se rozední, koupím si láhev rumu, ten dopis poslední napsal jsem z nerozumu. Nad jeho kopií tiše se opiji, to aby netušila, že mi byla vším“. Kateřina pochází z alba Děkuji. Patří k těm několika písním, v nichž se Kryl nevěnuje obecným problémům, ale svým vztahům.
4. „V zahradě za cihlovou zídkou…“. Nevidomá dívka je jedna z nejkrásnějších písní, které kdy kdo u nás složil. Nohavica si je toho vědom a drží se přesně originálního podání – lehounce hrané rozložené akordy kytary dokresluje akordeon jen několika načrtnutými tóny. A muzikantům se tu pokornou náladu daří přenést i na posluchače. Prozatímní vrchol večera.
5. Další skladbu, kterou je Srdce a kříž, provází mírná nejistota v textu. Nejistota je i znát i ve zpěvu. Karel Kryl měl mimořádný hlasový rozsah a Nohavicova intonace nejvyšších tónů je už příliš dryáčnická.
6. „V rohu náměstí kousek od nádraží…“ Opět skvost. Pieta. Znovu akordeon s kytarou. Znovu se mi líbí víc akordeon než kytara, polský muzikus Kuśmierski prostě skvěle vytváří atmosféru.
7. Písnička, kterou většina mužů zpívala nebo zpívá na vandrech: „Feldflašku vodky a vlněný spodky a zelený mundúry s frčkama k tomu. V ešusu žrádlo, a kdyby se padlo, tak napište starý, že nepřijdu domů“.
8. Stéblo pšenice, z alba Tekuté písky. Nijak mne tohle podání neoslovilo. Ani píseň nepatří k těm častěji zmiňovaným.
9. „Spěchám, nechte těch proslovů, nechte těch proslovů o scestí. Nechám na cestě k domovu rezavou podkovu pro štěstí“. Píseň Nehažte kamení opět trochu kolabuje kvůli zpěvu. Nohavicovy výšky jsou těžko stravitelné, Krylovy byly hedvábné.
10. Písničku Jeřabiny si Nohavica k mému úžasu vystřihl polsky jen a cappella a byl z toho jeden z největších zážitků večera. Skutečně se mu povedlo navodit atmosféru plnou absurdity doby, samoty i utrápené lyriky.
11. Důchodce z alba Bratříčku, zavírej vrátka je smutná píseň. V té době pořádně a najednou strhla masku z šedivé vylhané reality komunistického bezčasí s tolik proklamovanou skvělou patronací všech občanů: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, zapěstí roztřesené a seschlé dlaně, kterými žmoulá kůrku chleba, sebranou z pultu v závodce, tak tedy říkejme mu třeba důchodce“.
12. Žalm 71. Opět jedna z nejkrásnějších Krylovin. Tuto píseň Nohavica uvozuje slovy: „Možná bychom se ti měli Karle omluvit. Já za své rodáky, kteří tě vyhnali ze své země, já jsem to nebyl, já jsem tě čekal“. A Karel Kryl na to v textu odpovídá: „Spočinem bez hněvu, přirostlí ke dřevu, vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku“.
13. Veličenstvo kat, další zahraná píseň Nohavicovi nesedla. Chyběla jí naléhavost protestu, palčivost a panoptikální zvrácenost doby.
14. Ukolébavka. Jedna z nejsilnějších „chlapských“ písní, která bez vtíravosti prostě vyslovila několik existenciálních pravd, které si nelze nepřiznat. Píseň ve své hluboké hlasové poloze Nohavicovi svědčí mnohem lépe.
15. Lilie. Povedená věc. Krásný poetický refrén.
16. Píseň neznámého vojína začíná pomalu, rozjíždí se pozvolna, pochodově. Jen to závěrečné: nasrat! Je zbytečně agresivní. Kryl to slovo vyslovuje ve stavu naprostého zoufalství, bezradnosti. Nohavicovo zní jako výkřik fotbalového fanouška.
17. „Pár zbytků pro krysy na misce vod guláše“ překvapivě zpívá akordeonista polsky a je to skvělé a perfektní. Není co dodat.
18. Novoroční je velmi silná píseň. „Noc háže stříbro ryzí na ostny akátů, pár minut zbývá do ledna. Zní z kouta píseň cizí opilejch soldátů a major vodku objedná“. Opět jen kytara a v pozadí jemně barví akordeon.
19. Morituri te salutant – klasika. Nedá se pokazit.
20. Bratříčku zavírej vrátka je moc hezky zazpívaná. Kušmierski zpívá současně s Nohavicou vyšším hlasem, jakoby zpíval skutečně ukolébavku. Jen škoda těžkopádného rychlého rytmu. Pomalejší rytmicky gradovaný originál je o něčem jiném.
21. Co zbylo z Anděla, vkrádá se maně název Skácelovy okouzlující sbírky, když jsem si vyposlechl karikaturu na Krylovu píseň Anděl. Nevím, zda je to tragikomedie nebo fraška, asi jsem tuto verzi nepochopil. Jako důvod k veselí a výkřikům „Karle jsme tady v Parníku a máme tě rádi“, mi jí přijde trochu škoda.
22. Na závěr zazní: Dříve než ze stromečku opadá jehličí… Píseň Vánoční z alba Maškary.
Po dlouhém potlesku přece jen přijde ještě jedna píseň, tentokrát pro změnu to nejlepší z vlastní tvorby Jaromíra Nohavici, který ostravsky vyjadřuje („nechci se přilepovat, přifařovat“) přání zahrát něco svého – Kometa.
Konec si současný písničkář pro sebe zvolil důstojný. Andělem ale to, co zkoušel vytvořit, tedy sugestivní podání písní Karla Kryla v neopakovatelném autorském podání, trochu shodil. Ale to patří k riziku jeho konání. A připomenout takového génia jako byl a je Karel Kryl rozhodně tvůrci, na rozdíl od interpreta, nijak neublíží.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.