Drsná brutalita Svěcení jara nešokovala, dirigent z jihu Ameriky se ale líbil

Dirigent Gomez, jehož internetové stránky i stručná biografie v programu přetékají superlativy, patří k výrazným a nadějným talentům současné klasické hudby. První skladbou, kterou v zaplněném sále Domu kultury provedl, bylo Dvořákovo Scherzo capriccioso op. 66. Překvapila mne Gomezova spíše toporná než prostorná a vykroužená gestika, kterou Dvořákova klenutá melodie potřebuje.

Druhá skladba, Koncert pro violoncello a orchestr v podání sólisty a člena filharmonie Jiřího Hanouska, byla velmi zvláštní. Orientovat se v kompozici ostravského autora Čestmíra Gregora, která čerpá z různých vlivů, aniž by jeden převážil jako výrazný a charakteristický prvek, bylo dost nesnadné. Melodické kvality skladby mi nepřísluší po prvním poslechu hodnotit. Nejvíc mne oslovila třetí věta.

Sólistou koncertu byl violoncellista Jiří Hanousek. (Foto: Ivan Korč)

Sólista Jiří Hanousek byl připraven perfektně. Jeho hra se vyznačovala sametovým tónem, precizností v rychlých pasážích a velkou, poctivou muzikalitou. Hanouskovo provedení bylo zkrátka vynikající a sklidilo zaslouženě obrovský úspěch.

Po přestávce se do Ostravy vrátily obrazy z pohanské Rusi. Dílo, jež loni 28. května oslavilo 100 let výročí od premiéry, patří k nejvýznamnějším skladbám 20. století. Řeč je samozřejmě o Svěcení jara Igora Stravinského. Je to první skladatelovo dílo, kterým promluvil s plnou originalitou. Brutalita, tajemná ponurost a primitivismus, který je nanejvýš duchovním způsobem vtělen do partitury se žádnému dalšímu skladateli nepodařilo překonat, ač byly dost často napodobovány. Skladbu si živě pamatuji z provedení bývalého šéfdirigenta filharmonie Theodora Kuchara, tak bylo s čím srovnávat.

Orchestr řídil José Luis Gomez. (Foto: Ivan Korč)

Na počátku zaznívající fagotový motiv cituje litevskou lidovou píseň. Celá úvodní plocha s většinou čtyřtónovými motivy, které se různě promíchávají v rytmických variantách, šokující rafinovanost variačního umění Stravinského na mne působila příliš statickým dojmem. Až po začátek drsnějšího harmonického podkladu v nepravidelném rytmu čtvrté minuty byla hudební plocha opatrná. Ve druhé půli první části se pak Gomezovi povedlo přesvědčivě vygradovat Polibek zemi. Druhý díl Svěcení mne opět pojetím oslovil jen z části.

Co říci k jednomu z posledních symfonických koncertů koncertní sezóny? José Luis Gomez byl publikem přijat příznivě. Orchestr vedl přesně a věřím, že se filharmonikům mohlo hrát pod jeho vedením celkem dobře. Jeho gestika a způsob vedení však v jemnější sluchové analýze vyzněly staticky a příliš plošně.

Nevyhrál si s detaily, které mnohotvárná Stravinského hudebně-taneční vize nabízí. Byl suverénní, ale nikoliv originální.

Polský dirigent jednoho z nedávných koncertů ostravské filharmonie Lukasz Borowicz, kde zazněla mimo jiné Báchorkova Stereofonietta, mne oslovil daleko více. Někdy se ten pravý poklad schovává takřka za zády a nemusí se pro něj jet kus světa. Tak to chodí.