Herec František Večeřa: Peníze hýbou světem. A já řvu, že je to špatně

Jak se žije Olomoučanovi v Ostravě?

Je tomu asi třicet let, co jsem se v Šilheřovicích učil na číšníka. Takže jsem měl v paměti ještě tu starou černou Ostravu. Když jsem tady pak přišel znovu, a to bylo už v devadesátých letech, byl jsem překvapen, jak je ta černá Ostrava úplně jiná. Tu koksovnu a vozíčky s uhlím nad hlavou jsem neviděl, charakteristický zápach byl pryč, v každé ulici stromy… Ostravu jsem si zamiloval a je to momentálně můj domov.

Takže ty jsi vyučený číšník, který hraje divadlo? Jak k tomu došlo?

Zamlada jsem v Olomouci dělal amatérské divadlo. Tam jsem poznal Vaška Klemense a také Radka Lipuse. Udělali jsme například pořad z textů Jacquese Preverta a předvedli jsme to dokonce v pražské Viole. Pak jsem udělal pár konkurzů do divadel, ale měl jsem strašlivou trému. Nevzali mě. Když jsem dělal konkurz do Těšínského divadla, nebyl jsem schopen slova a srdce mi bušilo tak, že to bylo vidět přes košili. Místní dramaturgyně se mne ptala, co to tam pod tou košilí máte? Vážně, to bušení srdce bylo vidět. V Olomouci jsem se seznámil s Pavlem Dostálem. A byl to právě on, když dostal šanci režírovat po dlouhých letech zákazů činnosti v roce 1989 v Šumperku, který mi dal nabídku na roli v muzikálu Gadeamus igitur, ale řekl: Musíš se rozhodnout hned.

A jak ses rozhodl?

Okamžitě, hned jsem šel. To angažmá netrvalo dlouho, protože vznikla situace, která mne donutila odejít. Já už jsem takový. Když mě něco štve, tak se zvednu a jdu pryč.  A tak jsem se vrátil do hospody k číšnické profesi. A byl to zase Pavel Dostál, který řekl: Tohle nemyslíš vážně. Ty přece patříš do divadla. Ty vole, ty přece nemůžeš být v hospodě! Jsi normální? A díky němu jsem se zase do divadla vrátil. Přes olomoucké divadlo zase zpátky do Šumperku. I když jsem si říkal, že vstupuji podruhé do stejné řeky. V roce 1996 jsem pak dostal nabídku od Juraje Deaka jít do angažmá do Ostravy a já ji přijal.

Jak tě tak poslouchám, ty nejsi zrovna kompromisní člověk. Když tě něco naštve, prostě řekneš dost…

Jo. Já už jsem takový. Možná je to určitý znak mé generace. Mně je čtyřiapadesát. Zažil jsem bolševika, listopadovou revoluci. Takže já si dneska té svobody opravdu vážím. Ale když mi ji někdo bere, a to jedno v čem, tak se naštvu.

Jako herec ale musíš dělat kompromisy. Třeba v přijímání rolí. Když ti někdo nabídne roli, do které zrovna nemáš chuť, co uděláš?

To je něco jiného. Jedna věc je život a druhá věc je práce. Já si role nevybírám. To dělá dramaturg nebo režisér, který mi role dává. Já jsem ještě nikdy roli neodmítl. Byl jsem ale v situaci, kdy jsem si myslel, že to nedám. Šlo o Chereu v Caligulovi. Z toho jsem málem zešílel. Volal jsem dramaturgyni Kláře Špičkové a říkal jsem jí: Já vám přece nepokazím představení, to nezvládnu. Ale Juraj Deák mi tehdy zavolal, podpořil mě a dodal odvahu.

V této sezóně máš krásnou roli ve hře Perfect Days, kde máš za partnerku na jevišti Renátu Klemensovou. Jak se ti hraje homosexuál Brendan Boyle?

Dobře. Režisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová ze mne možná byla zpočátku nervózní, protože jsem říkal, že to musím vstřebat, a možná to šlo pomalu, ale já už jsem takový, já si všechno během zkoušek jaksi ukládám do sebe a nakonec ze mne cosi vypadne. Kolegové to se mnou mají někdy těžké a já jim moc děkuji za jejich trpělivost.

V roli Brendana působíš naprosto věrohodně. Je to v tvém pojetí krásně zahraná postava.

Já jsem to takhle chtěl. V textu hry je Brendan tak trochu zženštilý. Dohodli jsme se s paní režisérkou, že to zkusíme jinak. Snad se nám to podařilo. A s mou kolegyní Renátou Klemensovou je mi na jevišti skvěle. Díky, Reni.

Další krásná postava, kterou jsi vytvořil, je Messerschmann v Pozvání na zámek. Tam je nádherný okamžik, když rozhazuješ hromadu peněz do vzduchu… Dnes lidé oceňují každého člověka spíše podle výše jeho konta.

Tuhle situaci mám velice rád. Ten výstup miluji. A s Verunkou Lazorčákovou je to zkrátka pro mě zážitek. Ano, ten okamžik je o tom, že peníze hýbou světem a že by to tak být nemělo.

No dobře, ale co se tím změní? Co tahle scéna může udělat s tím, že peníze hýbou světem?

Já nevím. Ale mně jako člověku, jako Frantovi Večeřovi, to dělá dobře, že to tam můžu vyřvat. Já vím, že tím nic asi nezměním. Bohužel. Ale mohu si zařvat.

Možná ses právě teď trefil do černého. Možná, že právě proto, že Franta Večeřa zařve a vyhodí na scéně do vzduchu miliony, možná v tom je smysl divadla.

Takhle dopředu jsem o tom přemýšlel. Tu scénu mám rád, protože si můžu zanadávat na peníze, jak mne ty peníze s prominutím serou a co s námi dělají. Potkáš hlupáka a darebáky s milionovým kontem a pak potkáš inteligentního dobrého člověka, který je shodou zlých okolností ve srabu a třeba je momentálně bezdomovcem… A lidé si budou spíše vážit toho bohatého hajzlíka. Budou ho poslouchat s otevřenými ústy a živit jeho ego. To mě vytáčí. Samozřejmě, že ne všichni, kdo mají peníze, jsou hned hajzlíci.

Necháme peníze na pokoji. Co děláš, když zrovna nezkoušíš a nehraješ?

Starám se o kluka z ústavu sociální péče. Už tři roky. Chtěl jsem dělat divadlo s klienty jednoho ústavu. Tam jsme se seznámili a stali se z nás přátelé. Tak jsem se domluvil s vedením ústavu, vzal ho párkrát na výlet přes víkend. A pak se blížily Vánoce a Kamil říkal: Františku, jak to bude o Vánocích? A mi došlo, že to asi jinak nepůjde a že ty Vánoce strávíme spolu. Kamil má devatenáct let. Takže mu dělám náhradního tátu. A je to i pro mne skvělé. Jinak se taky snažím malovat. Příjemný relax a unik z reality všedního dne.

Už tě Kamil viděl v divadle při práci?

No jasně. On je velký kritik. Poprvé mě viděl v Ivanovovi. Pak mi říkal, když jsme si o tom povídali, o čem to pro něho bylo. A všechno vycítil úplně správně. Velice mne tenhle člověk zklidnil a je pro mě důležitý.

Většinou se herců ptám, co by udělali, kdyby přišla nabídka k jinému angažmá. Teď ovšem přemýšlím, jestli tobě tu otázku položit…

Klidně ti odpovím. Mám toho za sebou na divadle dost. Ale stejně o sobě pořád pochybuji. A pořád se těším na nabídky dalších rolí. A myslím si, že nabídka jiného angažmá už nepřijde. Ani nemusí. Já jsem v Ostravě spokojený. Skvělé divadlo a kolegové a kolegyně jsou ti nej. Klidně tady svůj divadelní život dožiji do konce. A rád.