Bylo nebylo: XVII. sjezd KSČ, ponižující vojna a chalupaření

Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero lesy bylo jednou jedno království, které dostalo název Československá socialistická republika. Zemi bránili statní junáci na vojenské základní službě, k níž byli vybráni slovutnými doktory, kteří jim důkladně proměřili i pohlavní údy. Jeden ze snímků Jana Jindry na aktuální výstavě ve fotografické Galerii Fiducia si lze vyložit právě takto. V tomhle skvělém království si totiž každý mladý muž musel odkroutit dva roky povinné vojny (vysokoškoláci 12 měsíců), která začínala šokujícím přijímačem, pokračovala nesnesitelnou šikanou a mnozí záklaďáci posléze při náročných cvičeních prostě spadli pod tank nebo jim vybuchl granát v ruce.

Takzvaný nástupní přijímač fotografoval Jan Jindra u vojenského útvaru č. 3513. A to včetně zdravotních prohlídek, kdy lékaři v uniformách Československé lidové armády hromadně vyšetřovali nahý dav branců. Ponížení doteď sebevědomých mladých mužů je obrovské a Jindra ho citlivým mačkáním spouště ještě násobí. Chtělo by se tleskat za vynikající umělecký dokument doby, v Jindrových snímcích je však i mnoho dalších vrstev. Fotograf totiž pracuje i jako literát a každá jeho práce nese velký příběh nebo alespoň mikrodrama. Nahý voják stojící před armádním lékařem to je navíc i velká malířská kompozice. Ježíš stojící před Pilátem Pontským, Jan Hus před Kostnickým koncilem, politický vězeň padesátých let před prokurátorem…

Jan Jindra se narodil v roce 1962 a všedního dne na konci socialismu si také nemusel všimnout. Namísto tehdejších bizarně mrazivých reálií mohl fotit třeba lovy beze zbraní i se zbraněmi, jenže to by portfolio české fotografie 20. století zůstalo ochuzeno o mimořádně povedený záznam onoho šedivého bezčasí, jemuž se Jindra věnoval od poloviny osmdesátých let. Jeho hrdinové sice postávají pod hesly slibující splnění závěrů XVII. sjezdu Komunistické strany Československa, Jindra ale nemilosrdně odhaluje, kam komunistická strana tuhle zemi dovedla a jak ničila lidské vztahy i charaktery.

Soubor Chalupáři je třeba smutnou sondou o útěku z normalizačního hnusu na relativně svobodná území rekreačních chat a chalup. Jindra zachycuje přímo tento úprk, páteční žigulíky, škodovky, trabanty a další dobové vozy naložené k prasknutí víkendovým materiálem: barely na vodu, kolečkem na maltu, pytlem s uhlím… Podobně výmluvný je cyklus dokumentující cestu tehdejšími vlaky a drsně jímavá je i série z pražského Jižního města, která trochu připomíná filmy Krzysztofa Kieślowského. Zvláště snímek asi docela citově otupělých sídlištních hošanů, kteří právě kamaráda přivázali ke sloupu pouličního osvětlení.

Jan Jindra vystavuje v New Yorku, Mnichově, venezuelském Carracasu a nyní i v moravské části Ostravy. Netuším, jak na tyto sérii reaguje Západ, pro ostravské teenagery je to ale určitě úžasná sonda do reálného socialismu. Nezkreslený náhled do světa jejich otců a dědů. Pětačtyřicátnicí a starší jsou pak nemilosrdně konfrontování s tím, co sami prožívali. Bylo nebylo. Bohužel, bylo.

(Výstava Jana Jindry Bylo nebylo je ve Fiducii k vidění do 24. dubna)