Mladí členové ostravské filharmonie představili velmi nadějný Benda Quartet

Zatímco pražští umělci se rozhodli složit názvem hold jednomu z největších českých skladatelů 20. století, přiklonili se ostravští interpreti k typicky ostravskému řešení – bez komplikovaných úvah se prostě pojmenovali po jednom ze zakladatelů a druhém houslistovi tělesa Petru Bendovi.

Pondělní koncert v podání Benda Quartetu patřil k úspěšným komorním koncertům, na který budou Ostravané dlouho vzpomínat. Mladí umělci, byli již před vystoupením plni očekávání a informovali své přátele na sociální síti facebook o chystané události. Jelikož kvartetní hudba bohužel nepatří k příliš populárním oblastem, bylo proto milým překvapením, že na koncert dorazilo (patrně také díky Facebooku) dost mladých lidí. A rozhodně nebyli zklamáni.

Jako první v podání Bendova kvarteta zaznělo Adagio a fuga c – moll K 546 Wolfganga Amadea Mozarta. Na skladatele, o kterém Dvořák prohlásil, že je „sluníčko“, dost netypická skladba. Už její pomalý, těžký úvod je poznamenán jakýmsi neklidem. Tragický charakter tématu, které obsahuje nezvykle velké intervalové skoky malé sexty a čisté oktávy, nechává posluchače pod rouškou napětí v podstatě až po začátek čtyřhlasé fugy. Ta přinese ve violoncellu podobně laděné téma, které je po způsobu kontrapunktické práce opakováno violou a stoupá tak od nejnižšího nástroje k prvním houslím. Kompozice prozrazuje Mozartovo polyfonní mistrovství, stojící na úhelných kamenech baroka – Bachovi a Handelovi.

Kvarteto si s fugou poradilo dobře. Provedení provázela mírná nejistota v mikrotektonické výstavbě. Dlužno dodat, že se jedná o transkripci, kterou provedl sám Mozart. V původní verzi byla fuga psána pro dva klavíry. Po pěti letech (1788) skladatel kompozici upravil pro smyčce. Existuje také její verze pro smyčcový orchestr, která zní podstatně sugestivněji.

Hudba Dmitrije Šostakoviče patří k těm, jejichž poslech vyvolává u posluchačů dojem hluboké tragédie, beznaděje, sžíravého sarkasmu a bezútěšné skepse. Kdo trochu zná životní osudy tohoto ruského génia 20. století, nemůže se vůbec divit. Komunistická diktatura vypálila mladému skladateli cejch národního skladatele a snažila se mu celý život diktovat, jak a o čem má komponovat. Naštěstí v Šostakovičovi (na rozdíl od spontánnějšího a méně komplikovaného Prokofjeva) narazila na velmi tvrdou, mravně nepoddajnou náturu. Jeho hudba není žádná oddechovka. Je to živoucí svědectví doby a času. Jako byste byli u toho! Něco tak sugestivního se slyší skutečně velmi zřídka. A platí to o většině jeho skladeb. Také o Šostakovičově devátém smyčcovém kvartetu Es – dur, op. 117, jež zaznělo jako druhá skladba večera.

Devátý kvartet je zajímavý svým osudem. Šostakovič ho v návalu autokritiky nejprve zničil, poté jej celý přepracoval a věnoval své třetí ženě Irině Antonovně, která byla o dvacet osm let mladší a pracovala jako editorka hudební literatury. Nevím, proč dostal kvartet nálepku nekomplikovaného, posluchačsky sdělného díla, které je prosto typické Šostakovičovy tragiky, ironie a humoru, protože všechny tyto složky jsou ve skladbě přítomny.

Šostakovič mladým umělcům sedl. Expresivní dynamika závěrečné části byla skutečně strhující, pojetí živé a dynamické.

Na závěr zazněl klavírní kvintet f – moll, op. 34 Johannesa Brahmse. Nemůžu si nevzpomenout na anekdotu vypovídající o Brahmsově povaze, když se mu dostalo dotazu, jak tráví svůj den: „Celý den komponuji. Ráno přidám jednu osminovou notu. Odpoledne ji zase smažu.“ Tato věta vypovídá zcela přesně, jak pečlivě až úzkostlivě si německý mistr hlídal své skladby. Jeho tvorba působí vzácně vyváženým dojmem. Všechny kompozice, včetně těch nejdrobnějších jsou poznamenány jistou formou, precizní a logickou formulací hudebních myšlenek a přímo virtuózní technikou jejich vedení a zpracování v celkové hudební ploše. Brahms byl hudební kritikou dost absurdně postaven jako protipól Wagnera. Jako autor klidný, vyvážený, jež lpí na tradicích. Kolik dramat a nových myšlenek se však skrývá v jeho díle! Neumělé hodnocení Brahmse prolomil až Arnold Schonberg.

Klavírní kvintet op. 34 zahrálo kvarteto spolu s ostravským pianistou Alexandrem Starým dobře. Bohužel mi ale v této skladbě už celkem citelně chyběla promyšlenější výstavba jednotlivých vět i celku. Tak například jsem nepochopil dynamické proporce v sonátové formě první věty. Mohly být preciznější, více kontrastní. Další věty byly obdobně nevyrovnané. Jedná se o natolik náročnou hudbu, že takové nedostatky v pojetí způsobí zmatek v hudebním vnímání posluchače.

Mladí umělci musí do budoucna více promýšlet výstavbu jednotlivých frází a jejich spojování do větších celků vázaných na hudební formu konkrétní věty. Více si pohlídat sehranost. Nepopírám, že hrají velmi slušně (technické nedostatky byly minimální, i když místy zjevné), ale hudba se musí kromě nadšeného hraní také naplnit autorským přístupem. Vdechnout jí svou individualitu, osobní přínos. A tady se Benda Quartet musí ještě hledat. Bezpochyby je na dobré cestě. Přes uvedené výhrady byl koncert velkým přínosem pro ostravskou hudební kulturu a sklidil nadšené uznání obecenstva. A jistě oprávněně. Bendovo kvarteto do budoucna může velmi mile překvapit.