Aleš Petrič: Byl jsem konstruktérem ve Vítkovicích, o divadle jsem neměl ani páru

Jaká byla cesta Aleše Petriče k divadlu?

Aleš Petrič hrál na kytaru, Aleš Petrič zpíval, Aleš Petrič měl kapelu a studoval strojní průmyslovku. O divadle neměl ani páru.

Tak co se stalo?

Vystudoval jsem tu průmyslovku, ale věděl jsem, že to asi není smysl mého života. Už studium samotné mne nebavilo. Po škole jsem nastoupil jako konstruktér do Vítkovických železáren, kde jsem tak nějak přežíval. Skutečně jsem nevěděl, kudy a kam. Pak jsem se dozvěděl o konkurzu do malého divadélka při Obvodním kulturním středisku v Ostravě-Porubě. Tak jsem se přihlásil a ten konkurs jsem vyhrál. Šlo o práci v profesionálním divadelním souboru hrajícím pro děti. A tak začal jsem hrát divadlo. Bez jakékoliv předchozí přípravy.

Vyžadoval ten přechod od práce konstruktéra k práci divadelníka, muzikanta a herce v divadle pro děti nějakou oběť? Myslím finančně. Šel jsi s příjmem dolů?

Ne, to bylo asi tak na stejné úrovni. Naopak, byla tam velmi příjemná parta bezvadných lidí, bavilo nás to, hráli jsme tři představení denně. Se mnou tam hrál David Mílek, před mým příchodem odešel do Divadla loutek Ivo Marták.

A ty jsi ho následoval…

Bezprostředně ne, ale asi po třech letech jsem dostal nabídku od Petra Nosálka k hostování v Divadle loutek, hrál jsem Hérakla a od té doby jsem Divadle loutek dosud. Já vždycky říkám, že do mého nynějšího divadla jsem se dostal autobusem číslo 61 a tramvají číslo 9.

Co tě tam baví?

Práce.

Tu bys mohl dělat v kterémkoliv jiném divadle. Muzikant, herec, výrazný zjev…. mohl bys hrát divadlo sám, mohl bys mít kolem sebe vlastní partu lidí nebo hrát v kapele…

V Divadle loutek mne baví ta rozmanitost. Nedělám pořád to samé. Každý den je jiný. Každé představení je jiné. Muzika a zpěv mi vůbec nechybí, s tím se u nás pracuje hodně téměř v každé inscenaci. Navíc pracuji s materiálem, s loutkami.

A není tohle zrovna příliš náročné pro člověka, který nemá profesionální loutkohereckou průpravu? Přece jen jde o Divadlo loutek.

Hm, ten název je trošičku zavádějící. My neděláme jen klasické loutkové divadlo, máme hry s živáčky, tedy s živými herci na jevišti, a jak už jsem říkal, máme i inscenace blížící se k hudebnímu divadlu. Je pravda, že poslední dobou se snažíme vracet se k loutce jako k hlavnímu výrazovému prostředku, ale to je pro mne spíš výzva. Když mi někdo řekne „budeš hrát s loutkou!“, řeknu jupí!!! Mne to velice baví. Ostatně mám ve smlouvě napsáno herec, herec s loutkou.

Co bylo pro tebe nejtěžší na seznamování se s loutkou?

To, abych já sloužil té loutce. Tak, aby ta loutka žila. Abych neupřednostňoval sám sebe.

Bylo nutné další vzdělávání v oboru loutkoherec?

To vzdělávání probíhalo za pochodu. Já jsem se díval na starší kolegy, skutečné profesionály loutkoherce, s velkými zkušenostmi, snažil jsem se odpozorovat co nejvíce z jejich umění. Já se dodnes nepovažuji za loutkoherce.

A kdyby ti někdo nabídl angažmá v činoherním souboru, přemýšlel bys o tom?

Asi ano, ale nejspíš bych odmítl. Já se v Divadle loutek cítím dobře.

My si spolu povídáme na soutěži neprofesionálních, ochotnických divadel, která hrají pro děti. Jsi tady v roli lektora, porotce. Co na pokusech o dobré divadlo pro děti oceňuješ a co bys naopak raději neviděl?

Nemám dobré pocity, když vidím, že se u některých představení nemyslí na děti.  Naštěstí je to v menšině. Inscenátoři někdy myslí spíše na vlastní zábavu, na vlastní seberealizaci. A nepřemýšlejí nad tím, jak se na jejich jednání bude dívat dítě sedící v hledišti. Nepřemýšlejí nad tím, kam mohou dítě zavést. A třeba i odradit od divadla.

A co na divadelní práci amatérů oceňuješ?

To, že divadlo dělají ve svém volném čase. Že mají snahu vytvořit něco, čím by děti obdarovali.  Já se před nimi skláním. A někdy mají úžasné nápady. Mohli by čas trávit jiným způsobem, možná i výnosnějším, ale oni dělají divadlo pro děti. Mají moji velkou úctu.