S pedagožkou Hanou Cisovskou o dramatické výchově, studentech a divadle

Co vlastně na univerzitě učíš?

Učím předměty, které mají v názvu „dramatická výchova“.

Dobře, ale co to v praxi znamená? Co se tvoji studenti dozvědí?

Má to dvě možnosti, dva směry. V tom prvním vidím možnosti dramatické výchovy v rozvoji profesních kompetencí pedagogů. Aby mohli být dobrými učiteli, pedagogy. Já učím nejen budoucí učitele, ale také speciální pedagogy, sociální pedagogy, vychovatele a podobně. Sociální pedagogové mají například profesní uplatnění v komunitách pro léčbu drogově závislých.

Tak já jsem si doposud myslel, že učíš budoucí učitele dramatické výchovy coby předmětu na základních školách…

Ano, to je ten druhý směr. Snažím se také nabídnout možnosti samotné dramatické výchovy, které tito budoucí učitelé mohou využívat při své práci. Takže se zabývám principy divadla a dramatu v komplexu vzdělávání. Oba směry se vzájemně prolínají. Studenti na vlastní kůži zažijí dramatickou výchovu. Poznají, jak je samotné rozvíjí. V dalším kroku pak tuto zkušenost promítnou do práce s dětmi.

Takže se tvoji studenti dozvědí, že třeba špatně mluví, učí se základy jevištního projevu a podobně?

Ano. Není to ale herecká průprava jako taková, na to nemáme dostatek prostoru. Spíše jde o stránku socializace než o stránku estetickou ve fungování na jevišti. Učí se třeba schopnosti vedení dialogu a podobně.

Ty zároveň působíš coby lektorka a členka porot v divadelních uměleckých soutěžích. Pozoruješ dopady své práce pedagožky do práce divadelních souborů, ať už dětských, nebo dospělých?

Nejvíce asi vidím tyto dopady v oblasti dětského divadla, kde se nejčastěji setkávám s mými bývalými studenty.  Tam pak mívám největší radost z toho, že vidím výsledky jejich práce v hezkém představení. Ale nejde jen o ten produkt, o samotné představení. Hlavně je vidět výsledky jejich práce s dětmi. Je zvláštní, že právě na tom divadelním tvaru je vidět, jestli děti dostaly dost prostoru a dost podnětů pro svou tvořivost.  Velmi cenné je vidět celou tu cestu k divadelnímu tvaru, k představení. A tady je důležité zmínit rozdíly v tom, jak se lze dívat na divadelní představení udělané dětmi a dospělými. U dospělých jde většinou o výsledek. V tom dětském divadle jde právě o tu cestu, o ten vlastní tvůrčí proces, a o rozvoj dítěte.

Měla jsi mezi svými studenty třeba takové, kteří neuspěli ve snaze studovat herectví na DAMU či JAMU, přihlásili se ke studiu na pegagogické fakultě a věnovali se pak dramatické výchově?

Stává se většinou, že je to naopak. Po studiu u nás se hlásí na DAMU či JAMU a tam chtějí dále studovat obor dramatická výchova či výchova dramatem. Ale jsou i studenti, kteří jsou divadelníky a třeba jsou členy ochotnických souborů, ba do konce se tím třeba i živí.

Přednášíš také na nejrůznějších konferencích…

Ano, zrovna teď, 11. dubna proběhne v Národním divadle moravskoslezském konference, kde budu mít referát o vztahu divadla a výchovy a vzdělávání k divadlu. V mém příspěvku se budu zamýšlet nad tím, v jakém vztahu je vzdělávání pedagogů a dramatické umění. Dramatické umění může být přínosem pro to, aby učitelé byli lepšími učiteli, ale i pro zkvalitnění osobnosti v oborech úplně jiných. Také se budu zamýšlet nad tím, jak by mohli učitelé vést své žáky k divadlu jako k cennému prostředku pro jejich vlastní rozvoj. K divadlu jako k součásti života člověka.

V jednom z minulých rozhovorů jsem se zeptal herce Komorní scény Aréna Alberta Čuby, jestli divadlo má sílu měnit svět k lepšímu. Co ty si o tom myslíš?

Myslím, že má. Protože divák se setkává v divadelních představeních s osudy lidí a roste tím jeho životní zkušenost. V divadle je obsažena zkušenost mnoha minulých generací.  A to předávání dějinné zkušenosti je jiné než třeba v historii, v dějinách dějepisu. Divadlo tohle umí udělat poutavě a velmi účinně. A pokud věříme, že nás všechno, co prožijeme, zároveň ovlivňuje, tak divadlo, které umožní diváku silný prožitek, určitě člověka poznamená tím, že soucítí s postavami na jevišti. A zároveň se v divadle učíme empatii, učíme se komunikovat, vnímat jiné lidi, co se stane, když si lidé nerozumí, nebo když porušují pravidla komunikace. Učíme se vnímat metaforu, symboliku. Divadlo určitě děti i dospělé lidi obohacuje.