Jak Tereza Vilišová zápasila s Hlavou umělce aneb Literární šichta pod vysokou pecí

Sobota, 5. duben, 13:55. Ve společné pokladně pro návštěvníky Galerie města Ostravy PLATO a zájemce o prohlídku vítkovických vysokých pecí není k hnutí. Kdo si v ruce nese žlutou přílbu, ten míří za železem, ostatní pak do galerie v přízemí multifunkční haly Gong na první literární a diskusní maratón z cyklu Hlava umělce. Žlutou přilbu si nesou skoro všichni.

14:05. Klubko ostravských intelektuálů přece zaplní asi patnáct míst ve výstavním sále. K řečnickému stolku usedá aktuálně nejoceňovanější ostravská herečka Tereza Vilišová, umělecký manažer galerie Marek Pokorný a herec Komorní scény Aréna Josef Kaluža. Během tří hodin mají oddeklamovat celý text docela intelektuálně náročné úvahové knihy Milady Součkové Hlava umělce. Nezabreptají se? Neusnou diváci?

14:15. Jako první předčítá Marek Pokorný: „Všechny ty románové životopisy o malířích, spisovatelích a hudebnících lžou, lžou skoro všechny od začátku až do konce, třebaže je v některých obsaženo několik dobrých postřehů a myšlenek.“ Milada Součková (1899-1983), kterou literární historikové řadí k zakladatelkám intelektuální linie české literatury, klade od první chvíle úderné až existencionální otázky související s postavením umělce ve společnosti i s niternými problémy umělcovy duše. Pokorný po knize sáhl záměrně. Tohle pětasedmdesátistránkové dílko z časů protektorátu vyvolává mnoho podnětů i pro diskusi veskrze aktuální. Nikdo zatím neusíná.

15:30. Se zdoláváním Hlavy umělce kromě jmenované trojice pomáhají i hosté. Nejpůsobivěji ze všech předčítá básnířka a klasická filoložka Sylva Fischerová. Citlivě, bez přebreptů. Tohle je skutečně zanícený pohled do mozkových závitů umělkyně Milady Součkové. Druhým nejlepším čtenářem je kupodivu Marek Pokorný. Umělecký manažer galerie je pečlivě připravený, docela monotónní hlas navíc dokáže naplnit zvláštní naléhavostí. Na profesionální hercích je však patrné, že jim při nastudování textu scházel režisér. Na jevišti svých domácích scén vždy excelující umělci si nad knihou až příliš lámou jazyk. Tereza Vilišová často nedodržuje ani interpunkci a klesá hlasem i uprostřed souvětí, ačkoliv je patrné, že emočně přípravu rozhodně neodflákla. To už se ale nedá říci o Josefu Kalužovi, jenž do Hlavy umělce předem příliš nenahlížel. Ještě nikdo nechrápe, jen pár diváků odchází, střídají je však nové posily.

16:40. Josef Kaluža předčítá předposlední stránku: „Dnes vím, že není ráj, kde umění je vskutku nesmrtelným.“ A Tereza Vilišová dostala právo na poslední větu knihy: „A tak někdy v létě na polní cestě, když jdu sám, řeknu si polohlasem: – Dobrý den, pane Courbete!“

17:30. V pokladně jsou srovnány všechny žluté přílby. Industriální výstupy na vysoké pece jsou pro dnešek u konce, ne tak výlet do Hlavy umělce. Začíná diskuse. Kristián Suda je vydavatelem díla Milady Součkové a hned publikum zatíží kardinální otázkou. Hlava umělce nese podtitul Studie k větší práci, přičemž Suda se domnívá, že ta „větší práce“ skutečně vznikla, ovšem je dosud nezvěstná. Mladý pražský vizuální umělec Pavel Sterec prozrazuje, že dílko Milady Součkové ho už v roce 2009 inspirovalo k uspořádání výtvarné konfrontace s názvem Hlava v Karlin Studios v Praze, která se mimo jiné snažila zachytit to, co předchází „definitivním“ uměleckým výkonům. Básnířka a filoložka Sylva Fischerová se Součkovou vede malý spor o zrození románu, neboť v Hlavě umělce je statut románu upírán i Cervantesovu Důmyslnému rytíři don Quijotu de la Mancha. A konečně další mladý umělec a výtvarný teoretik Václav Magid rovnou zvedá jednotlivé otázky, které Součková pokládá, ovšem musí je řešit i každý současný umělec. Zaujetí posluchačů se střídá se zíváním, opět ale nikdo nezavře víčka.

19:10. První projekt v rámci cyklu Hlava umělce vstupuje do šesté hodiny a jeho strůjce Marek Pokorný dokazuje, že Ostrava disponuje diváky i pro tak náročný intelektuální program. Šichta je to ale pořádně náročná, naštěstí už se diskuse přízemně zvrhává na prachy. Pavel Sterec a Václav Magid vášnivě diskutují nad chabým odměňováním umělců v současném Česku, na což oba umělci upozorňují i veřejnou výzvou Nulová mzda. Rozpočet Galerie města Ostravy PLATO je naštěstí docela štědrý, dneska se hostující umělci honoráře výjimečně dočkají. Peníze z městské pokladny konečně nejsou vynakládány jen pro zábavu mas, tedy pro „cirkus s tureckou muzikou, co kosti proniká“, jak před sto lety časopis Moravskoslezská revue zhodnotil úroveň ostravské kultury. Dobrou noc, teď už může usnout každý z účastníků.