Taky fajny synek u Bezručů sází na zábavnou komiku starých klišé

Taky fajny synek je taka zabavna a za vlasy přitažena komedyja. S mladou hereckou dvojicí Michalem Sedláčkem a Pavlou Gajdošíkovou a s přemírou stylizované mediálně vděčné „rudovské“ ostravštiny. Ale také s výbornou scénografií, dynamickou hudbou a ulítlými gagy. Ostrava to sice není, ale tak nějak si ji mnozí představují.

Před diváky ční na obzoru panelák z 80. let, uprostřed čtvercová cimra à la králikárna se sociopatickou rodinkou a pod ní štola s horníky – prý z Paskova.

Tak to je ta naše Ostrava či vlastně Taky fajny synek s chytlavým podtitulem Elektrochemická balada. Elektřina po celou dobu nijak výrazně do děje nezasahuje, což je škoda, protože řada herců byla původním povoláním právě elektrikáři a k herectví se dostali až po náhlém osvícení. Chemie se smrskla do metanolu. No proč ne, máme přece 21. století a komiksové zkratky.

Scéna z nové inscenace Taky fajny synek. (Foto: Tomáš Ruta)

V Ostravě se sice už dvacet let netěží a děj hry by bylo velice vhodné přenést do karvinského revíru, ale o to tady nejde. Pokazila by se tím ostravská metafora a narušilo otřepané klišé o hornickém městě. Takže v tomto směru Kolečko nic nového neříká.

Horníci jsou zkrátka pitomci, kteří si přímo říkají o divadelní karikaturu. Tak nějak to bylo už v neméně divácky vstřícných Pestrých vrstvách. Zatím jediný opak potvrzující toto „pravidlo“ představili bratři Bambuškové v inscenaci na Dole Michal pod názvem Zdař Bůh! Ale kdeže ty časy jsou.

Divadelní metafora u Takeho fajneho synka funguje v propojení podzemí a nadzemí, mezi štolou a panelákovým bytem. Navzájem je herci propojují diváckou akcí, a i když o sobě dlouhou dobu nevědí, nakonec se všichni členové vyšinuté rodinky setkají s podzemníky tváří v tvář.

Ale není to dotaženo do konce. Ostravsko je krajina pohyblivého horizontu a nakloněné roviny, vždyť jen kolik pilotů musel Světlík zasadit pod Velký svět techniky u Vysokých pecí, aby se mu to tam nekymácelo.

V nové inscenaci o Ostravě nechybí levný alkohol. (Foto: Tomáš Ruta)

Nebýt nápadité scény, je jinak divadelní princip Takeho fajneho synka velmi jednoduchý – pásmo skečů, jednotlivých výstupů propojených živou nebo reprodukovanou hudbou. Ze všech je asi divácky nejvděčnější tanec přihřátých horníků, ale proč tam vlastně je?

A pak surrealistické finální defilé slepců – horníků po vypití otrávené vodky, kteří si to v rámci trestné výpravy šinou se slepeckými hůlkami až do zmíněného bytu. Jeden z nich, trpasličí Slovák (vynalézavý Lukáš Melník), si to odskáče ještě navíc tím, že po kolenou se prostě po schodech dolů nedá lézt ani omylem. A tak skvěle zafunguje antidivadelní prvek, kdy se herec jakoby naštve a vypadne na chvilku z role tím, že prostě vstane a sejde dolů. Škoda, že takových antiiluzivních prvků není v inscenaci více, výrazně by to prospělo její celkové gradaci.

Scéna z nové inscenace Taky fajny synek,. (Foto: Tomáš Ruta)

Michal Sedláček coby masochistický antihrdina snící o své písničkářské kariéře uplatňuje svůj muzikální talent. Škoda, že není tak efektně gradující jako v případě jeho výraznější, byť epizodní, role v aktuální bezručovské inscenaci Strýček Váňa. A škoda, že jeho partnerka Pavla Gajdošíková nemá v rámci omezeně napsané „kozaté“ Kariny větší možnost uplatnění. Tak je skutečně ti horníci nebo vyšinutí rodičové (elegantně dementní matka Kateřiny Krejčí a pitoreskní farář Dušana Urbana) hravě zastíní.

Celkově se dá říci, že Taky fajny synek je lehce servírovaný pokrm pro nezainteresovaného mladého diváka, který o Ostravě zase tolik neví, ale rád se baví, takže jej spolkne hravě i s navijákem.