Herečka Andrea Mohylová odchází do Plzně a říká: Po sedmi letech je čas na změnu

Proč jste se rozhodla opustit angažmá v Národním divadle moravskoslezském?

V Ostravě jsem už sedmým rokem a je načase změnit prostředí. Dostala jsem nabídku od Natálky Deákové jít do Plzně a přijala ji. V Plzni jsem už zkoušela Lakomce a nedávno jsem tam udělala záskok v inscenaci Jak se vám líbí. Takže už tamní soubor docela znám a těším se na něj. Vlastně jsem už jednu nabídku jít do angažmá v Plzni měla asi před třemi lety, ale to jsem věděla, že tamní šéf Juraj Deák (nejsou příbuzní) bude odcházet na Vinohrady, tak jsem nakonec odmítla. Nevěděla jsem, kdo tam půjde místo něj a zalekla se. Naštěstí mě Peter Gábor vzal zpět do Ostravy… Asi to tušil. Tenkrát mi ani nezrušil smlouvu. Byla jsem mu moc vděčná.

V čem vidíte hlavní klady Plzně?

Jistě se tam setkám s novými lidmi, i mimo divadlo. Těším se na spolupráci s Natálkou, viděla jsem spoustu inscenací, které dělala, a líbily se mi. Budeme otevírat nové divadlo, které se tam staví. Samozřejmě hraje roli i to, že Praha je blíže. Mám tam spoustu kamarádů a člověk to pak má jednoduší i s konkurzy, kterých je tam hodně. Není to tak složité dojíždění jako z Ostravy.

Jak budete vzpomínat na Ostravu?

Ostravské divadlo vnímám velmi pozitivně. A tím myslím všechny divadelní scény, které tu máme. Vzpomínat budu často a moc ráda. Doufám také, že budu mít čas vidět další představení, která se tu budou dělat.

V čem je podle vás ostravské divadlo typické?

V tom, kolik jich tu máme na tak malém prostoru. V tom, že každé může divákovi nabídnout něco jiného. V tom, jak si tady divadelníci mezi sebou rozumí a mají se rádi.

Jak jste se seznamovala s Ostravou, co vám nejvíce utkvělo v paměti a která místa tady máte nejradši?

Poznávání bylo pomalé, nejisté, plné očekávání, někdy zklamání. Pak přišla láska a bouřlivá, euforická léta. Někdy mě pořádně štvala a musela jsem od ní pryč. Po chvíli mi ale začala chybět, tak jsem k ní utíkala zpět. Teď ji vlastně podvádím a rozcházíme se, ale věřím, že v dobrém. Ostrava je prostě takové moje děvče plné krásných míst, která vám utkvějí v paměti.

Jak na vás ostravské divadlo působilo, když jste tady nastoupila?

Samozřejmě jsem byla vyděšená z obrovského prostoru v Divadle Jiřího Myrona. Ale kolegové se starali a učili mě různé fígle, jak se to dá zvládnout a jak s tím pracovat. Uvědomuji si, jak je to odvážné, že se v Ostravě nebojí dát mladému člověku, který sotva vyšel školu, hlavní roli. Je do toho hozený a prostě musí plavat. Nikdy v tom ale není sám… Děkuji všem.

Na které inscenace, ve kterých jste měla příležitost ztvárnit výrazné role, budete vzpomínat nejraději?

Určitě to byl Amadeus, Cenci, Tristan a Isolda, Něco v ní je, Ostatní světy… Je toho už docela dost, v čem jsem hrála. Rozhodně vzpomínám i na menší role, ty mě totiž taky velice baví. Každá role má něco. Hlavně když nějaká je. Nebaví mě mít volno.

Která vaše role byla pro vás první velkou šancí?

Hned při nástupu do angažmá jsem musela udělat záskok v Rackovi – Ninu. To jsem se hodně bála. Byla jsem úplné tele, nikoho jsem ještě pořádně neznala… Byl to adrenalin. Pak následovaly Nebezpečné vztahy a Večer tříkrálový – můj první Shakespeare.

Pocházíte Beskyd, kam to teď budete mít daleko…

No to tedy ano. Ale co? Když změna, tak pořádná. Jen nejsem zvyklá mít tak daleko rodinu a svého psa. I ty hory mi budou obrovsky chybět. Ale však to není konec světa a v Plzni zase mají spoustu nějakých rybníků. Třeba začnu lovit ryby.

Vy jste vždycky chtěla studovat herectví?

Chtěla jsem dělat spoustu věcí. Dostala jsem se ke studiu baletu, ale jen na chvíli a kvůli zdravotním komplikacím jsem toho musela nechat. Pak následovalo herectví. Všechno se tak nějak začalo točit kolem umění. Za ten tanec jsem teď moc ráda. Nějaké základy mám a můžu toho v činohře využívat. Naposledy třeba v Macbethovi…

Vaše balancování mi nějak i z té čtrnácté řady utkvělo v paměti, sám nevím proč, protože jsem mu možná plně neporozuměl.

Myslím, že si pod tím divák může představit různé věci a pro každého to bude znamenat malinko něco jiného. Ono to balancování je asi tak silné proto, že jsme tak blízko lidem a působí to nebezpečně. Hlavní je nespadnout z té forbíny dolů a nikomu neublížit. Možná divák ani moc neporozumí tomu úplnému začátku, který je skutečně dlouhý. Ale pan režisér to tak chtěl. Chtěl, aby to divákovi bylo už tak nepříjemné, že bude prahnout po konečně mluveném slovu.

Mně to právě připadalo nejzajímavější. Protože tam je hodně atmosférických prvků.

Vidíte a některým lidem to přijde nesnesitelně dlouhé…

Čím vším zajímavým jste ještě prošla?

Třeba jsem chvíli zkoušela boxovat. Docela ráda se tím chlubím, jelikož to není moc obvyklé. Ale nešlo to. Dělalo se mi zle už při trénincích, jak to bylo fyzicky náročné. Taky tam nebyly žádné holky a boxovat s mužem je… no úplný nesmysl. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Velmi rychle jsem to vzdala a šla dělat jógu.

Co vaše filmové zkušenosti?

Není jich bohužel mnoho. Ale třeba jsme s kamarády natočili trailer k neexistujícímu filmu o vraždícím mlynáři. Jmenuje se to Death Lake 3 je to na Youtube. To natáčení byla veliká legrace.

Máte ráda horory?

Ne! Nesnáším je. Pak se v noci bojím jen odkopat peřinu, že mi třeba nějaká nestvůra uloupí nohu.

Macbeth horor není?

To mi nevadí. V tom hraju. Klidně bych hrála i v nějakém filmovém hororu, ale koukat se na to, to opravdu ne.

V inscenaci Squat hrajete, ale také jste pro ni navrhovala kostýmy, jak se to stalo?

Jela jsem ve vlaku s kamarádem Onderkem Malým a on mi o tom projektu povídal. Říkal, že uvažovali s druhým tvůrcem Petrem Sedláčkem, že by mě do toho obsadili, ale že vypadám starší než by se jim hodilo. Tak jsem se tam vecpala jako tvůrce kostýmů, protože mě to velice láká. Nakonec to dopadlo tak, že tam k tomu hraju ještě tři další malé role. Bude to mít derniéru… Všechny zvu.

Máte čas sledovat divadlo?

To mám. To je k práci třeba. Nejraději mám premiéry, protože tam se potkám vesměs se všemi kolegy z ostatních divadel. To bývají krásné večery.

Jak reagovala rodina, když zjistila, že chcete utéci k lehké múze?

Maminka myslím úplně nadšená nebyla. Vždycky chtěla, ať se nevěnuji jen jedné věci, ať mám zadní vrátka, kdyby se něco nepovedlo. Ale teď je s tím smířená a má radost, že dokážu být samostatná a ještě se živím tím, co mám tolik ráda. Tatínkovi se to myslím dost líbilo. Nějak jsem posbírala po rodině, co šlo. Dědeček dělal ochotnické divadlo, brácha báječně hraje na kytaru, to má po tatínkovi, maminka recitovala a babička krásně zpívá. Tak jsem každému asi kousek vzala, až na tu kytaru.

Přestože dáváte Ostravě vale, uvidí vás ještě zdejší diváci v něčem dalším?

Budu nějaké věci dohrávat a v létě nazkoušíme s Michalem Langem hru Jak se vám líbí na Letní shakespearovské slavnosti. V NDM už ale nic nového nenazkouším.