Městská galerie PLATO spouští odvážný test pro ostravské intelektuály

Nový doprovodný program galerie je nabitý, ve čtvrtek 3. dubna začíná cyklus Silný v teorii přednáškou kurátora a pedagoga VŠUP v Praze Víta Havránka s trochu vyzývavým názvem: „Je kurátor reálný mikropolitik?“ Vy osobně v roli kurátora Galerie města Ostravy PLATO nějak ovlivňujete místní politiku, nebo ji potencionálně můžete ovlivňovat?

Politika je široký a obecný pojem, takže ano – rád bych. Nikoli ovšem ve smyslu stranické politiky, ta patří někam jinam, ale třeba tím, jak se bude celý projekt PLATO chovat coby instituce. Což není samo sebou, institucionální politika – a zejména v oblasti kultury – má určité předpoklady a úskalí, o nichž je nutné přemýšlet stále znovu. Politika – velká, malá, regionální, kulturní – se v mnoha směrech týká zdánlivě nepolitických témat. Je to zkrátka a dobře vše, co lze vnímat jako péči o dobrý život ve společnosti. A o tom, jak má taková „péče o obec“ vypadat, se vždycky nějak „přeme“. Také proto jsem rád, že kolega Vít Havránek z pražského Transitu, což je do jisté míry projekt podobný tomu našemu, si jako téma zvolil postavení kurátora umění – démonizované i podceňované postavy či role, kterou lidé různého typu zaujímají na umělecké scéně. Sám jsem zvědav, kam jeho úvahy zamíří.

Při vzniku galerie vypukl poměrně ostrý spor mezi ostravskou radnicí a občanským sdružením Kunsthalle, které reprezentuje například performer Jiří Surůvka či provozovatelka klubu Fiducia Ilona Rozehnalová. Máte pocit, že už mezi aktéry sporu vládne příměří? A co pro klid zbraní můžete udělat ze své pozice?

Upřímně řečeno, takhle pro mě otázka nestojí. Myslím, že radnici zajímá především to, zda a jak budu uskutečňovat program, který jsem nabídl. A pokud se nám to v PLATO podaří, tak bychom se v rámci ostravské kulturní scény měli asi spíš zabývat tím, co nás spojuje. Minimálně rozsah a obsah doprovodného programu snad leccos napovídá. Za sebe cítím pořád velké manko v kontaktu s lidmi z ostravské kulturní scény, což je dáno především tím, že toho máme fakt hodně co praktického zařizovat. Zbraněmi se snad už neřinčí, slyším občas jen nějakou ozvěnu…

O čem vlastně bude přednáška Víta Havránka?

To je prosím otázka na kolegu Havránka. Přijďte a uvidíme. Spor o roli kurátora je stále živý a jak znám Víta, bude se snažit jeho pojetí vyostřit. V rámci cyklu Silná/ý v teorii budeme zvát vždy jasně vyprofilované osobnosti a necháme na nich, o čem chtějí mluvit. Chci, aby hosté představili to, o čem právě intenzivně přemýšlejí, čím se zabývají.

V sobotu 5. dubna proběhne v galerii první část diskusního cyklu Hlava umělce, který už ve 14 hodin začne tříhodinovým čtením stejnojmenného a intelektuálně náročného textu Milady Součkové. Část textu přečte čerstvá nositelka prestižních cen Alfreda Radoka i Thálie a herečka Divadla Petra Bezruče Tereza Vilišová. Jak se Tereze ten text zamlouvá?

Zase otázka na někoho jiného! Když jsme se s Terezou Vilišovou sešli, abychom probrali způsob, jakým se textu zhostit před publikem, a abych nastínil důvody, proč vůbec takové čtení pořádáme, měl jsem pocit, že se moc těší. A vzhledem k tomu, že ani pak neodmítla, tak to nepřikládám její profesionalitě, ale také tomu, že ji i Josefa Kalužu z Komorní scény Aréna kniha zaujala.

V následné diskusi nad textem Milady Součkové se sejde skupinka předních českých intelektuálů, mimo jiné básnířka Sylva Fischerová či umělec a výtvarný teoretik Václav Magid. Myslíte, že se pro tohle vysoce intelektuální setkání, které potrvá možná i šest sedm hodin, najde v sobotu odpoledne ve stále ještě především industriální Ostravě dosti diváků?

Je to tak trochu test. Pro mě i pro ostravské publikum, umělce a intelektuály. Samotné čtení není myšleno tak, že by někdo musel po celou dobu sedět a poslouchat, i když jako zážitek to bude mimořádné. Návštěvník může chvíli zůstat, jít na výstavu Intimní interakce, může se v kavárně setkat s přáteli, a zase se vrátit. Jde mi především o to, aby tento zásadní text o povaze a smyslu umělecké tvorby v Gongu zazněl, aby tam jeho duch trochu zůstal a provázel nás při v následujících setkáních. Debata bude určitě intenzivní – skladba hostů je dostatečně reprezentativní a různorodá. A kdokoli, koho zajímá místo umění v současném světě, může na jejich názory reagovat na místě. Z celé akce pořídíme záznam, který pak v nějaké podobě umístíme na našich webových stránkách.

A intelektuální smršť pokračuje ve čtvrtek 10. dubna, kdy začne další cyklus: Odložená planeta. Přijede významný český básník Petr Borkovec a v komponovaném pořadu uváděném Petrem Hruškou zazní i textově hudební performance Ondřeje Buddeuse a jeho přátel. Čím vás zaujali oba hlavní aktéři, tedy Borkovec a Buddeus?

Odložená paleta se jako cyklus týká přechodu od výtvarného umění k jiným formám vyjádření a doteků jiných uměleckých druhů s vizuální tvorbou. Tento program vlastně nějak reaguje na obě výstavy, které jsou nyní v rámci PLATO k vidění. Dílo Petra Borkovce, jehož znám a jehož psaní sleduji už od konce 80. let, se nějak vždycky týká intimity. A Ondřej Buddeus experimentuje s textem a literárními postupy, takže z mého pohledu je jeho tvorba analogická videím a uměleckým projektům Jana Šerých. Jsem moc rád, že Petr Hruška, jehož poezii velmi ctím, se ujal role jakéhosi prostředkovatele. Vlastně je to z mého pohledu hodně sobecký večer.

A ještě si rýpnu. Jste opravdu přesvědčen, že pro tak náročné programy je v Ostravě dostatek diváků? Je sice pravda, že třeba tzv. nová hudba si ve městě našla hromadu příznivců, filozofující řečníci ale vyžadují ještě mnohem připravenější publikum.

Když bych slevil, můžete si stěžovat, že ostravské publikum podceňuji. Mám dojem, že je tady hromada vysokých škol, jsou tu umělci, spisovatelé, intelektuálové… Pro budování širokého publika jsou připravené programy jiného typu.

Kritička Jan Machalická nedávno v Lidových novinách PLATO nadšeně pochválila, trochu se ale pozastavila nad příliš intelektuální pozvánkou na právě probíhající výstavu Jana Šerých. Machalická doslova píše: „V Pleskotově Gongu, který je vskutku geniálním dotvořením původní ryze technické stavby, také již fungují dva výstavní prostory. Momentálně je tu kolektivní výstava Intimní interakce a instalace konceptuálního umělce Jana Šerých. Na desce před vstupem do instalace je průvodní text, kde čteme, že Šerých ‚rozvíjí zcela osobité, estetické, etické, kritické a subverzivní aspekty abstrakce, jazyka geometrie a procesu převodu znakově zachycených obsahů ze systému do systému prostřednictvím kódů s přímým vztahem k sebereflexi limitů osobní a umělecké výpovědi.‘ Napadá mě, že být to čínsky, možná bych rozuměla lépe. Tímhle asi na současné umění nikdo davy nenaláká, spíš je vyděsí.“ Co říkáte na tento dloubanec z Lidovek?

Za tak chabou pointu bych se styděl i před dvaceti lety jako začínající novinář. Paní Machalická si kromě celé řady jiných věcí plete žánry, úvodní text k výstavě není pozvánkou a lákadlem, ale spíš pokusem o co nejkratší – a samozřejmě pokud možno co nejsrozumitelnější – vyjádření záměru či obsahu. Někdy je to zkrátka těžké a ne vždy se to podaří. Nebylo by ale špatné uspořádat literární soutěž na téma, kdo nejsrozumitelněji na rozsahu jedné třetiny normostrany dokáže vysvětlit tvorbu Jana Šerých.