Eskymácká vichřice ovládla Ostravu, inuitská kráska přivezla film o Nanukovi

Dramatický hudební doprovod jedinečným způsobem podtrhnul filmový obraz světoznámého dokumentu Nanuk, člověk primitivní. Ne naopak, i když to tak mohlo být mylně ze strany organizátorů vnímáno, protože upozadili plátno, utopili ho v hloubi jeviště a jedinečný obraz promítali na odpudivě pomuchlané a pokrčené látce. Jako by ji zrovna někdo vytáhnul tak říkajíc krávě ze zadnice.

Nevšimnout si klenotu, který Tanya Tagaq společně do Ostravy přivezla, je jako opomenout Monu Lisu světové kinematografie, protože Flahertyho opus Nanuk člověk primitivní z roku 1922 je i dnes suverénně jeden z nejlepších dokumentů a hravě se zařadí mezi dvacítku nejlepších filmů všech dob.

Verze promítaná z digitálního nosiče vycházela z neúplné restaurované kopie pořízené v roce 1976, takže trvala pouhých 65 minut, na rozdíl od té plnohodnotné 79minutové. Což je škoda, že s tímto faktem zřejmě hudebníci nepočítali, anebo si chtěli vystoupení prozaicky o tu čtvrthodinu „zkrátit“.

Může umělec, který chce představit eskymáckou kulturu a hlavně tlumočit jejího emotivního ducha, vymyslet lepší spojení než je projekce nejlepšího dokumentu všech dob a hrdelního zpěvu v podání skutečné Eskymačky? Nemůže. Proto už jen tímto kongeniálním souzněním získává úterní ojedinělý „projekční koncert“ nepopiratelné plus.

Koncert nabídl ideální spojení hudby a němého filmu. ( Foto: Matyáš Theuer, © SoloColours Concerts)

Hrdelní hrkot zpěvačky, i její vysoké oktávy v propojení se sněhobílou plochou eskymácké dálavy nemohly najít opravdu lepší kombinaci. Černovlasá dívka v upnutých stříbrných šatech s odhalenými rameny zvolila několik výrazných okamžiků doprovázejících filmový děj. Skvěle ji přitom podpořili její spoluhráči na bicí a housle, takže měl divák sugestivní dojem, že se skutečně mnohdy nacházel v samotném centru děje. Slyšel i takové detaily, nebo si je dokázal ztotožnit s hudební abstrakcí, jako je něco připomínající broušení nožů z ledu, zvuk krájeného syrového masa ulovených zvířat, ale také třeba dětský pláč a štěkot psů.

Nutno poznamenat, že hudebníci ve chvílích oddechu nechali zaslechnout i decentně slyšitelnou původní zvukovou stopu z roku 1976, založenou na sugesci „kontaktního“ zvuku, popisně vycházejícího z charakteru jednotlivých scén, jako je například zvuk gramofonové desky. Živá i reprodukovaná hudba vytvořily zajímavou souhru.

Tanya Tagaq při koncertu v Cooltouru. ( Foto: Matyáš Theuer, © SoloColours Concerts)

Samotná Tanya Tagaq se soustředila zejména na dramatické pasáže lovu svých předků, tedy rodiny filmového hrdiny Nanuka. Tato severská Diamanda Galás supěla jak rozjetá lokomotiva a hrkavým sykotem i kvílením zhmotnila v hudbě obraz zápasu na hranici lidských sil, které musí podstoupit člověk při zápasu s přírodou. Hlasová eskymácká vichřice a lov tuleňů na otevřeném moři nebo harpunování mrože a jejich bezprostřední porcování patřily k nejsilnějším zážitkům večera, až na hranici rituální extáze. Což u zvědavější části publika mohlo vyvolávat nezodpověditelné otázky, jestli umělkyně tráví život mezi Eskymáky podobně a zda kultivovaně vyhlížející dívka s vyholeným podpažím jí také syrové maso.

Samotnému černobílému filmu ještě v úvodu předcházel barevný klip, kde se sice Eskymáci objevili v modernizovaném hollywoodském vzhledu severských démonů se sivookým kukučem, ale extatické opojení lovem a syrovým masem nechybělo ani tady ve 21. století.

Druhou polohou pak při hrdelním zpěvu Tanyi Tagaq doprovázeném sugestivní gestikulací a tanečními prvky, nebo s vlasy staženými sponou či rozpuštěnými, tvořily scény Nanukova rodinného zázemí. Hrdelním hlasem se dá dokonce napodobit dětské žvatlání a radost ze hry s matkou.

Syrovost, rituální projev a dramatický zpěv Tanyi Tagaq za doprovodu jejich spoluhráčů v detailní souhře s mistrovskou kamerou Roberta Flahertyho z roku 1922 publikum po zásluze odměnilo vřelým sugestivním potleskem. Dozníval dlouho poté, co hudebníci opustili pódium. Přídavku se divák nedočkal, přesto si odnášel hluboký zážitek.