Šíleně smutná princezna v Divadle loutek rozveselí celou rodinu

Úvodní scéna dává tušit poctu originálu s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou v hlavních rolích. Pozadí tvoří nepřehlédnutelná kulisa v podobě filmového pásu a právě přicházející herci nedají dlouho čekat na okamžik, kdy otvory v obřím záběru polí vlezou skutečně přímo do děje.

Uplatnění loutek a herců je tak půl na půl. Pimprlata mají nepřehlédnutelný vzhled a hned několik velikostních variant. Od těch sympatických s menším, metrovým tělíčkem, ale velkou makovicí – to jsou princ a princezna, králové a řada dvořanů, až po ty miniaturní – obávaných zloduchů Ikse a Ypsilona, kteří patří rozhodně k těm nejzábavnějším momentům celého téměř hodinu a půl trvajícího kusu.

Z nové inscenace Divadla loutek Šíleně smutná princezna. (Foto: Roman Polášek)

Ústřední dvojice Jana Zajacová  a Lukáš Červenka nejsou sice mediálně známé hvězdy a nemají v sobě až takové charisma jako Helena Vondráčková a Václav Neckář, přesto jsou zajímavou alternativou obou filmových protagonistů. Oba jsou tak říkajíc zemitější a pro ostravské diváky jistě uvěřitelnější.

Ve výsledku zaujme na Šíleně smutné princezně souhra celého divadelního týmu, kdy se zdařile prolíná svět herců a loutek. Kulisy plní svou hravou a variabilní funkcí divákovu fantazii a nabízejí i pro protagonisty ideální svět uplatnění svého kumštu

Z vězení jde přiměřený strach, královský dvůr s létajícím stolem snášejícím se vzhůru nebo podhradí s variabilní hospodou disponují silnou atmosférou. Na té se podílí zejména živá kapela, ve které se jednotliví hráči střídají s aktivními herci, takže houslistka Edita Bandyová překvapí i jako krčmářka nebo odsouzená, které jen tak tak, že nespadne hlava z ramenou.

Výjev z pohádky Šíleně smutná princezna v Divadle loutek Ostrava. (Foto: Roman Polášek)

Nechybí ani dvorní bavič, koktavý Kokoška z Kokořína, což je spíše jen letmé připomenutí báječné filmové postavy Oldřicha Dědka.

Svou „polidštěností“ potěší zmatený král Dobromysl Veselý Ivana Fellera excelující v okamžicích výpravy do světa svých poddaných, kdy se nakonec on sám ocitá na slepé koleji a musí žádat o radu. Velmi vtipná je názorová výměna mezi ním a jeho sluhou, když se dělí o potravu a další strasti obyčejného světa.

Písně Jana Hammera mladšího Znám jednu starou zahradu, Miluji a maluju a Kujme pikle zazní v téměř muzikálovém podání a ctitelé původní verze se nemohou cítit ochuzeni.

Pozoruhodná je, jak už to v Divadle loutek bývá tradicí, hra s jevištní perspektivou – v tomto případě třeba v prostorách originálně ztvárněného vězení, kde žalář stráží klika v nadživotní velikosti. Vezení se stává nakonec i velitelským štábem obou zlých generálů, ale jen na okamžik, než opět získá své původní poslání trestat. Nebýt ovšem toho, jak už to známe z filmu Bořivoje Zemana, že se také změní v útočiště lásky.