Památkáři z Ostravy sepsali unikátní knihu o architektuře Krnova

Průvodce architekturou Krnova vydal Národní památkový ústav v Ostravě letos v březnu. Pod taktovkou známého kunsthistorika a publicisty Martina Strakoše k jeho sepsání přispěly památkářky Romana Rossová a Michaela Ryšková, přičemž důkladnou fotografickou dokumentaci obstaral Roman Polášek.

Historickou paměť Moravské Ostravy, Brušperku, Místku, Příboru, Štramberku a dalších městeček na Ostravsku, v nichž v minulosti převládal český živel, komunismus sice poškodil, nechtěl ji však vymazat. V německých městech na severovýchodní Moravě a ve Slezsku tomu bylo jinak. Režimu se zdálo nejsnadnější, když předválečnou minulost těchto sídel prostě popře. V Bruntále, Osoblaze nebo třeba v Krnově se tak mělo po válce na místní Němce úplně zapomenout a s nimi paradoxně i na početnou židovskou komunitu. Pro dosídlence z českého i slovenského vnitrozemí, pro Řeky či rumunské Slováky, kteří Krnov dosídlili, to vlastně až tak velký problém nebyl. A nepřijít revoluční rok 1989, už by si na obě národnostní skupiny skoro nikdo nevzpomněl.

Teprve nejmladší generace vzdělaných Krnovanů znovu otevřela to, o čem jejich otcové a dědové už nechtěli slyšet. „Krnov nebyl založen až v roce 1945,“ překvapivě zvolali, čímž si okamžitě vysloužili nelibost u části domorodců. Mládí ale nechtělo být klamáno svými otci a toužilo zjistit, komu patřil dům, do kterého přišli jejich prarodičové po druhé světové válce. A jak se jmenovali původní majitelé? A co dělají děti těch, kterým Krnov kdysi patřil?

Dost odpovědí dokázali najít sami obyvatelé Krnova, například nadšenci sdružení kolem občanského sdružení Krnovská synagoga. Hodně se také po revoluci napsalo o stavbách nejslavnějšího místního rodáka Leopolda Bauera, hlavně o jeho fascinující tělocvičně (Turnhalle) z roku 1933, nicméně šlo o práce dílčí, které navíc znali spíše odborníci. Laikové však při pochůzkách městem spíše tápali. A ačkoliv v krnovských ulicích naráželi na nádherné vilky i staré textilní továrny, o jejich historii a účelu jen těžko sbírali informace.

Nový odborný průvodce Krnovem dosavadní slepé poutě po slezské textilní metropoli proměnil v nádherné výpravy za krnovským geniem loci. I na periferii města totiž najednou domy a fabriky dostávají jména, třeba v ulici Československé armády. S průvodcem v kapse už zdejší objekt s číslem popisným 80 není jen neznámou továrnou, nýbrž parním mlýnem Továrny na kukuřičný a pšeničný škrob Gustava Kandlera. O kus dále pod číslem 52 stojí Kandlerova vila přestavěná v roce 1907 právě Lepoldem Bauerem, jež se před deseti lety dočkala i pietních interiérových úprav v duchu Bauerova projektu. V další fabrice pod číslem 45 zase sídlily Spojené továrny vlněného zboží, zatímco industriální objekty s číslem 41 vlastnil židovský podnikatel Jacob Bellak.

Bellakovi před válkou patřili k největším krnovským podnikatelům, holocaust ale přežili jen dva členové rodiny, kteří před nacisty utekli do Anglie. Otto Bellak se sice v Británii spřátelil s Hubertem Ripkou, ministrem exilové československé vlády, jenž mu slíbil po válce krnovskou firmu navrátit, jenže skutek utek. Po roce 1945 byla továrna stejně zestátněna.

S tvůrčím týmem Martina Strakoše lze Krnovem postupovat od ulice k ulici. Tu se zastavit u měšťanského domu z 16. století, tam u bývalé restaurace Gottfrieda Grünspana z konce 19. století a za chvíli u vily dokončené podle projektu Gustava Aulehly v roce 1986. Jedinečná kniha pro odborníky i turisty, ačkoliv právě snaha vydavatele obrušovat hrany mezi laickou a odbornou publikací je pro některé zasloužilé památkáře nepřijatelnou popularizací.

Odborníci například navrhují, aby namísto lidového názvu Průvodce architekturou nesla kniha takového typu spíše název Topografie architektury či ještě odbornější titul. Pak by se ovšem dílo zcela jistě nedostalo k široké veřejnosti, která se vlastivědnému poznávání Slezska věnuje se stále větším zájmem, jenž se v mnoha případech přibližuje profesionálnímu zanícení. Martin Strakoš naštěstí o tomhle lidovém entuziasmu pro městskou zástavbu dobře ví ze svých architektonických vycházek, které pravidelně pořádá pro veřejnost. Správně proto vsadil na substantivum „průvodce“ a může se teď těšit, že jednotlivé krnovské vilky či fabriky se v příštích měsících naučí pojmenovat leckterý místní domorodec i návštěvník města. Alespoň autor tohoto textu vyjíždí za poznáním hned tuto neděli, vlakem z ostravského Svinova bude v Krnově za necelou hodinku a za třiašedesát kaček.