Nástup jara každým rokem mocně otřásá dušemi ostravských básníků

Básník ROMAN POLÁCH (1986) žije v centru Ostravy na Nádražní třídě, do které jaro proniká jen obtížně. Ve dvorech tamních činžáků už ale od soboty kvetou fialky a na větvích jírovců pukají pověstné svícny z listů. Polách se o jaru zmiňuje například v básní s názvem Ostravské nebe se hnulo, zbarvilo.

Prudký vítr projíždějících aut
pokaždé rozhýbe palcát křoví.
Vždyť jaro je jakási válka!
– souhlasně stále pokyvuje strom.

Literát JAN BALABÁN (1961-2010) psával téměř výhradně prózy, nicméně v pozůstalosti zůstalo i několik niterných básní. Následující ukázka, v níž se účtuje se zimou, pochází z rozsáhlé básnické skladby Velikonoce.

Práskají za mnou zlomeným bičem, zčernalým bleskem,
oštěpem v zádech. Odnes nám zimu! Běž s ní umřít.

Jaro sype sníh z březnových mraků. Domy bez hlavy, stromy
v troskách. Smekni lebku. Svleč tu cizí kůži, obnaž se
v mrazu.

Ostravský poeta MATĚJ ANTOŠ (1987) píše verše i prózu a následující ukázka s motivem příchodu jara pochází z jeho rozsáhlého básnického cyklu o sedmi dnech, konkrétně z básně Šestý den.

Nastala zima na předpis
ráno dvakrát – večer jednou
Ve volných chvílích jsem seškrabával růž ze zdí
nožem vidličkou kostí mloka
drh jsem ji jarem

Až přišlo jaro

Básník LUKÁŠ BÁRTA (1980) vyučuje český jazyk a literaturu na porubském Gymnáziu Olgy Havlové. Jaro probouzí hormony, vosy  i chuť zapařit v zahradní restauraci…

Vracíme se k chlastu
Jak na místo činu
Jak vosa k bonbónu
Jak vlčák k feně
Máme nad hlavou jaro
Za oknem skáče
Pes na fenu
Na okně sedá
Vosa na bonbón
Před oknem se MY
Vracíme k chlastu
A závidíme tomu psovi
I vose…

Ostravský klasik VILÉM ZÁVADA (1905-1982) líčí jaro v jednom ze svých nejznámějších kusů, v básni Ostrava. Jaro se však rychle překlene v pochmurnou zimu, jaro v černém městě totiž působí nepatřičně, prosincová šera Ostravě více sedí.

Nešetří světlem obloha nad námi,
den sluncem zaskví se, noc září hvězdami,
nešetří světlem ani zem pod námi,
krajinu rozsvítí stromy svou zelení
i květy s lampičkou bílou a růžovou.

Odtančí jaro, opadne podzim,
zima jde v žlutém prosincovém šeru,
až nebe zešedne jak popel zhaslých hvězd.

Aktuálního laureáta Stání ceny za literaturu básníka PETRA HRUŠKU (1964) fascinuje opojně vonící parkový keř pustoryl obecný. Vůně je to mocná, čarovná až narkotická.

marně utíráš desku stolu
to není stříkanec
zevnitř domácnosti
to ze zahrady stín
vrhá zlý keř
jarního pustorylu

Básník JAN SKÁCEL (1922-1989) s Ostravou mnoho společného neměl, brněnský klasik ovšem v roce 1961 přijel do Ostravy sepsat poklonu Miloši Sýkorovi. Z dlouhé básně Verše na pomník chlapce, kterého Němci zastřelili, když zachraňoval most, vybíráme část, v níž se valí jarní vody řeky Ostravice.

Příběh byl takový: aby ten most žil
a aby po něm lidé chodili,
ten chlapec tady život položil.
A je to dávno. Když ho zabili,
končila válka,
Všechno začínalo.
Pod mostem jarní vody šly. 

On ale nevstával a bylo ho tak málo
s tou mladou hlavou, celou v kameni.
A je to dávno. Je to potopeno v snách.
Je to pod kořeny stromu. A strom roste.
A nikdo neví, co měl po kapsách,
když ležel mrtvý, tady na tom mostě.
Pod mostem jarní vody šly.

A nakonec jedna říkačka MILANA KRUPY (1967), jemuž po sbírkách Vypuštěná ledvina a To pivo je mým topivem vyjde letos i kniha próz, kterou edičně připravuje známý ostravský galerijní kurátor Vladislav Holec.

Březen Za kamna vlezem
Leden Zbyl tam jen jeden
Listopad Ten ale dopad
Září Tady se nevaří