Klasická tříhodinová tragédie s katarzí, to je opavský Král Lear

Divák musí počítat s tříhodinovou okázalou délkou samotné hry a ještě připočítat jednu přestávku. Pokud přečká pomalý rozjezd první poloviny, je mu pak odměnou druhá část se silnou katarzí v závěru.

Obsazení titulní role je možno vnímat jako ohlédnutí za dlouholetou kariérou jednoho z nejvíce expresivních herců působících v regionu Kostasem Zerdaloglu. Někdejší dlouholetý člen Divadla Petra Bezruče a spolupracovník Komorní scény Aréna podává svůj strhující výkon za spolupráce celého hereckého týmu. Tam, kde si „snad“ není jistý jako vladař, přichází zasloužené vykoupení v poloze radostného květinového blázna – to je nepochybně jeho vrchol.

Foto: Petr Veselý

Stručný proslov vystoupení ředitele divadla následují tajuplné zvuky a hned se zvedá opona. Večer bude dlouhý, to je jasné a je třeba na to upozornit hned v úvodu. A příznivci ostravské scény musí být hned v úvodu mile překvapeni, protože první slova na scéně v podání hraběte Kenta patří stálému členu Národního divadla moravskoslezského Miroslavu Rataji. Je to právě on, který působí jako tahoun první poloviny opavské inscenace. Svým suverénním projevem zastiňuje samotného Leara a dokonce Šaška (hostující Roman Slovák).

Karty jsou rozdány nebo rozdávány po celou první část Burešovy realistické inscenace, Šašek v závěru první části hovoří do publika už za rozsvíceného sálu.  Tam, kde byla první část Krále Leara extrovertní, otevřená, přehledná, druhá je naopak založena na vyzdvihnutí jednotlivých momentů, zejména za použití bodových reflektorů.

Foto: Petr Veselý

Jednoduchá funkční scéna s ochozem a velkým schodištěm působí tak, že se může divák hravě přesouvat mezi královským dvorem a honosným, ale i střízlivě realisticky vystiženým sídlem panovníka či jeho dcerami. Ale je to také příhodná kulisa, jakoby rezavějících schodů někde v ústraní, ze zadního vchodu do skladiště, kolem kterého poté zuří bitvy nebo se toulají bezprizorní odpadlíci a vyhnanci královské společnosti.

Tam, kde je scénografka Marta Roszkopfová jednoduchá a funkční ve scéně, tam si popouští uzdu fantazie v kostýmech. Zejména leopardí vzor pro královské róby dvou dcer Regan (Šárka Vykydalová) a Goneril (Kamila Srubková) mluví za všechny jejich špatné vlastnosti a zároveň strhuje divákovu pozornost, stejně tak i kostýmy – cáry šatů pro žebráky nebo šedá říze bláznivého Leara, jehož úvodní královský kostým z tmavě červené má v sobě něco zašlého a předurčeného k zániku.

Foto: Petr Veselý

Nebo maximálně jednoduchý ale funkčně asketický černý vojensko sportovní ohoz Kordelie (Sabina Muchová) souznící s jejími duchovními vlastnostmi, s upřímností a nestrojeností.  Také hudba je maximálně strohá a na tříhodinové délce se stává jen jakousi nejnutnější kulisou v několika scénách a vytváří asi nejsoučasnější předěl mezi realistickou režií a současností. Omezuje se víceméně na zvuky a tóny, nejefektnější je téměř realistická bouře, na samotný závěr zazní duchovní Agnus Dei.

Všichni klíčoví hrdinové jsou mrtví, bodový reflektor míří na Leara v jehož náručí leží v bílé říze zavražděná nejbližší bytost, nejmladší dcera Kordelie. Na důkaz dovršení rodinné tragédie opona padá a pomyslný život se uzavírá. Na diváky nesporně doléhá duchovní poslání inscenace, která chce poukázat na špatný stav mezilidských vztahů a po hluboké katarzi se publikum zvedá, aby odměnilo celý soubor potleskem ve stoje.

Foto: Petr Veselý

Král Lear Kostase Zerdaloglu není žádný zamračený mocný vladař s krví na rukou, jak ho stylizovaně zachycuje plakát k této inscenaci. Naopak, jeho naturelu více odpovídá poloha druhá, situace blázna, který se usmívá, protože nachází svůj vnitřní mír. V šedé říze s květinovým věncem na hlavě odhazuje kolem sebe květiny, jako nějaký šťastný hippie nebo moudrá kořenářka. V tichých scénách působí nejmocněji a nejsugestivněji.