Časopis Ilony Rozehnalové Krásná Ostrava šlape na paty Protimluvu

Jméno básníka Luboše Javorského dávno zmizelo v propadlišti dějin ostravské literatury. „Jeho poezie zapadla do totálního zapomnění,“ vzpomíná v Krásné Ostravě legendární ostravský výtvarník Eduard Ovčáček na generačního souputníka z konce padesátých let. Ovčáčkův text Padesátá léta v Ostravě a několik postřehů navíc je unikátním vylíčením bohémské Ostravy v časech Tondy Zápotockého i Tondy Novotného.

„Javorský byl člověkem nevyzpytatelným a impulzivním, který propadl sebezničujícímu démonu alkoholu. V padesátých letech jsme spolu ve trojici, ještě s Rudolfem Valentou, často debatovali. Ručně jsme s Rudou vyryli a ilustrovali několik Lubošových básní a vytiskli malou bibliofilii s názvem JOB,“ napsal Ovčáček pro Krásnou Ostravu. Praha té doby měla Egona Bondyho, Vladimíra Boudníka a Bohumila Hrabala, Ostrava Ovčáčka a Javorského. V Krásné Ostravě je tak po pětapadesáti letech znovu zveřejněno i tehdejší krédo téhle party umělců, „formulované Lubošem Javorským, kterému snad ruku držel sám François Villon,“ jak si myslí Ovčáček.

Na nová rána novým ranám vstříc,
padnem-li v boji pro krásu budoucího dne,
zač jiné stojí padati,
nechť padnem v hnoji,
den budoucí nás rozhrábne.

Čtvrtým číslem čtvrtletníku Rozehnalová potvrdila, že se v Ostravě zrodilo periodikum, které je kvalitní konkurencí revue Protimluv. A to hlavně díky nadšení členů a příznivců okrašlovacího spolu Za krásnou Ostravu, který založila.

Krásná Ostrava  přitom vychází pravidelněji než Protimluv, může si tak dovolit i aktuálnější reakce na místní kulturní život. Stejně jako Protimluv přináší příspěvky z oboru architektury i literatury, z historie i hudby. Ostravský čtenář časopisů začíná být rozmazlován, dvě kulturní revue v jedné éře, to město zažilo naposledy v roce 1995, kdy vycházely časopisy Landek a Modrý květ.

Zadní obálky Krásné Ostravy patří hororovému komiksu z dílny Hany Puchové, přední sochaři Václavu Urubovi, který je autorem sochy Směrník před havířovským nádražím. Ivánkova studie uvnitř čísla je dalším z příspěvků, kterými se odborná veřejnost snaží zachránit některá význačná díla z dob socialismu. „Minimálně otevřeme oči kolemjdoucím a dáme jim najevo, že jde o umělecké dílo, jež si pozornost a ochranu zasluhuje,“ zdůvodňuje autor, proč na sochu upozorňuje. Necitlivá rozhodnutí dnešní vrchnosti totiž původně odsoudila k smrti nejen Urubovu sochu, kterou podle aktuálních informací naštěstí čeká záchrana a převoz do Ostravy. Stále ale hrozí demolice celého havířovského nádraží.

Zničeno už bylo dost, teď je nutno ze socialistické éry i mnohé zachránit. „Jako výstražné memento působí počet Urubových ostravských plastik, jejichž dnešní stav je buď problematický, nebo již vůbec neexistují. Na prvním místě připomeňme dva odstraněné reliéfy nad vchody panelového domu na ulici Klegova v Hrabůvce (1968) – vizuálně působivé betonové desky zdobené hlubokými proláklinami,“ lituje Ivánek.

V čísle nevzpomíná jen Ovčáček. Na samizdatovou éru v čase pozdní normalizace přinesl jímavou připomínku bývalý chartista Jan Král. Tahle si jeho mysl pamatuje na vydávání Infochů, tedy samizdatového zpravodaje Charty 77. „Tiskli jsme v prázdném bytě nedaleko dnešního Ostravsko-opavského biskupství. Z Prahy už nám chodily předtištěné blány, pravidelně jsme tak vytiskli stovky Infochů, z nichž většinu jsme rozesílali dál na předem dané adresy, většinou na jižní Moravu. (To napětí jít s balíkem hotových Infochů na poštu: dojdu, nebo mě hned seberou?) Kupodivu, nikdy nesebrali. Ne tedy, že by toho soudruzi od StB nevěděli hodně, ale při troše opatrnosti a zejména decentní mlčenlivosti se toho dalo udělat poměrně dost.“

Krásná Ostrava je také do jisté míry samizdatem. Časopis se vytváří bez nároků na honorář, hnací silou je nadšení i radost z toho, že periodikum není dotováno státní správou či samosprávou, což je vždy pořádně svazující břemeno. Křest nejnovějšího čísla Krásné Ostravy je ohlášen na tento pátek v 18.45 před knihkupectvím na náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze. V tomto domě totiž kdysi sídlilo vydavatelství a knihkupectví Ignatze Buchsbauma (1877-1937), jemuž chce okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu složit pozdní poklonu.

„Málo se ví, že Ignatz Buchsbaum ve spolupráci s odborníky vymyslel a prodával několik naučných hraček pro děti, jako byla například známá sada Malý chemik. Podnět pro vývoj této hračky mu dal jeho vlastní syn Hanuš, který pod dojmem školní hodiny chemie prováděl jakýsi pokus doma, přičemž tento jeho badatelský záměr skončil výbuchem, při kterém však zůstal nezraněn. Ignatz se rozhodl syna netrestat a vymyslel raději ve spolupráci s otcem Hanušova spolužáka, který byl středoškolským profesorem chemie, výše zmiňovanou sadu opatřenou podrobným návodem, jež měla pomoci mladým výzkumníkům v jejich snažení a zároveň je ochránit před následky experimentování na vlastní pěst,“ vypráví Ilona Rozehnalová, které se opírá o archivní výzkum Hany Šústkové.