Houslistka Hana Kotková se vrací do Ostravy a říká: Hrát novou hudbu je morální povinnost umělce

Jste známá jako vynikající interpretka hudby 20. století. Jak jste se k soudobým skladbám dostala?

Myslím, že každý interpret, který od Johanna Sebastiana Bacha přejde k Wolfgangu Mozartovi a Johannesu Brahmsovi, se nemůže zastavit u Leoše Janáčka. Dříve či později potřebuje rozšířit horizont a dostat se k soudobé hudbě, která ho může jen obohatit. Řekla bych, že pro každého interpreta je téměř morální povinností, aby věnoval pozornost hudbě své doby, mimochodem jak tomu bylo vždy i v předešlých epochách.

Nejde však o složitější a někdy i riskantní cestu interpretovat před posluchači vážné hudby komplikované skladby současných autorů?

Přeplněné galerie moderního umění po celém světě dokazují, že homo sapiens potřebuje kontakt s tím, co se děje v daném okamžiku. A pokud my hudebnímu publiku nepomůžeme, aby pochopilo „novou hudbu“, budeme i za sto let poslouchat v hudebních sálech jen Wolfganga Amadea Mozarta a Johannese Brahmse a hudba tak postupně odumře. Studium partů soudobé hudby přirozeně není vždy procházkou růžovým sadem. Každý skladatel má něco typicky svého, co se musí nejdříve pracně dešifrovat. Je to ale vždy vzrušující a obohacující. A věřím, že podobný zážitek si odnáší i publikum, které jinak obdivuje zejména klasickou hudbu.

Máte nějaký klíč k výběru soudobých skladatelů a jejich nových skladeb?

Snažím se prezentovat to, co si myslím, že je v této oblasti na vysoké úrovni. Chtěla bych však zdůraznit, že se nepovažuji za specialistku soudobé hudby. Sám Luciano Berio, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, toto označení nesnášel. V provádění „nové hudby“ vždy přitom s sebou nesu nabyté zkušenosti z klasiky a studia velkého houslového repertoáru. Jednoduše řečeno, dávám to nejlepší z mého hraní klasické hudby i do interpretace hudby dneška, která by měla být taktéž naservírována co nejlépe.

Co tedy interpretujete raději?

Je mi zatěžko být někde škatulkována. Moje housle rozeznívají skladby Johanna Sebastiana Bacha nebo Wolfganga Amadea Mozarta stejně tak jako třeba Pierra Bouleze. To, že se věnuji Kaija Saariaho nevylučuje, že v současné době nebudu taktéž studovat velké romantické koncerty. Je to neustálé procházení časem dopředu a dozadu. Běda, specializovat se.

Na Janáčkově máji vystoupíte potřetí. Jezdíte do Ostravy ráda?

Janáčkův máj je jedním z velkolepých momentů českého hudebního života. Pro mě je to vždy velká radost a pocta moci se zúčastnit. Vzhledem ke svému životopisu a mým vazbám k regionu i Ostravě jsem s festivalem odedávna svázána.

V jakém hudebním prostředí jste vyrůstala, můžete ho přiblížit?

Od narození jsem byla obklopována hudbou. Tatínek jako výborný muzikant hrál na spoustu nástrojů. Působil jako korepetitor ve Slezském divadle v Opavě. Doma cvičíval na klavír, se svými přáteli hrál na housle nebo violu ve smyčcovém kvartetu. Později vyučoval hru na housle na hudební škole. Kromě toho se celý život zabýval folklórem, založil řadu cimbálových muzik, dospělých i dětských. Jeho láska k hudbě mi byla osudnou.

Kdy jste se rozhodla pro housle?

Housle jsem si přála už ve čtyřech letech. Matně si vzpomínám na své houslové začátky. To, že se od nich nikdy neodloučím, jsem ale věděla už tenkrát. Tatínek mě, myslím, vyučoval spíše podle sluchu na jednoduchých písních. Pak jsem začala chodit na Lidovou školu umění v Opavě. Od sedmi let jsem se účastnila různých hudebních soutěží. Líbilo se mi, že jsem byla při těchto příležitostech zproštěna školní výuky.

Váš talent se začal výrazně projevovat na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Jak na toto období vzpomínáte?

Na ostravské konzervatoři jsem si uvědomila, že hra na housle přinese spoustu odříkání a každodenní cílevědomou práci. Dojížděla jsem od pondělí do pátku z Opavy do Ostravy. Měla jsem štěstí, že jsem mohla chodit cvičit i na Lidovou školu umění. Byla jen pár kroků od konzervatoře a mohla jsem tak využít každou chvilku ke studiu svého nástroje. Profesor Vítězslav Kuzník, vynikající houslista, byl přísný a zároveň přátelský. Šest let práce s ním mě hluboce ovlivnilo.

Máte nějaké další houslové vzory?

V dětství jsem obdivovala Josefa Suka pro jeho nádherný slovanský tón. Pak Davida Oistracha, je pro mne dodnes jedním z největších houslistů. A Vášu Příhodu, při poslechu jeho “Nel cor piú non mi sento” od Paganiniho mi vždy vstávala husí kůže. Později Annu Sophie Mutter, Leonidase Kavakose, Franka Petra Zimmermanna. Mám je ráda pro jejich muzikálnost a fenomenální techniku.

Jak vás přijali kolegové v orchestru ve Švýcarsku, kde jste se usadila? Co bylo nejobtížnější a co naopak pomohlo?

Mí kolegové z orchestru v Luganu mne přijali velmi dobře, bylo to v důležitém období existence orchestru, i když pro mne to byla krátká zkušenost. V době mého působení v Orchestra della Svizzera italiana mi byly dány skvělé příležitosti, které mi pomohly vyzrát jak po stránce lidské, tak i umělecké. Navzdory těmto pozitivním zkušenostem nastal moment, kdy jsem vyhrála soutěž Pražského jara a vzrostly nabídky sólového účinkování. Pak nastaly velké potíže s uvolňování z mých povinností. Proto jsem byla nucena orchestr opustit.

Ovlivnil vás rodný kraj, který je také rodným krajem Leoše Janáčka? 

Ve svém hraní cítím českost. Můj tatínek by dodal ještě další odklonění – moravskost, lašskost. Leoš Janáček sbíral lidové písně i v rodině mého otce, nějaká propojenost tam být musí. V Praze z mého přízvuku bylo vždycky slyšet, že jsem z Moravy. Ve světě se snažím, aby mé housle zněly česky. Jsem na to hrdá.